Kapitola druhá. Ideál Akademie.

Zvědaví jak mladí lidé

jsou i jaří Atlantidé

dle povahy vrozené;

každý s kopky snešené

vzal si praporec papíru

šesti sáhů s míru:

co z poslání ještě zbylo,

po roklích se uklidilo

ve skalnatých puklinách

a v podzemních dutinách.

Havran dobrou radu dal,

biblothéku spořádal.

S ním důvtipné Horní Myši

katalogy spisů píší;

kdo z těch předčí větším cvikem,

titulován knihovníkem.

Atlantidé do čtení se dali

z rozkoše a rekrace;

ve svou krev proměňovali

rouby civilisace.

Nejen snář a kalendář

znala potom němá tvář:

jejího i ducha vzlet

stihnul brzy vrchy věd.

Slavily se besedy,

na nichž věrně sdělováno,

co nového vyskoumáno

v hlubinách vědy.

Podlé dobré methody

vše dovedly děti přírody.

Na hromadě podvečerní

počal mluvčí, vtipný Rys:

„Má-li, přátelé a bratří věrní,

nad lidské pokolení

zvířecí svět vyniknouti kdys:

není dosti, aby jen

v kratochvilném umění,

v dramatických hrách,

a v zpěváckých operách

vzdělán byl a vycvičen:

ještě dál pokročit musí.

Kdo se o krok nepokusí,

ani za sto let

cesty neujde ni míli.

Chceme-li dojíti k cíli,

jdouce novým věkem

za člověkem,

dejme se do studií,

a zarazme akademii

pěkných umění a věd.

Nemyslete, že zde vám

marný předkládám

větroplaché fantasie sen,

jenžby skutku nebyl podoben.

Člověk sám

svědek nám.

On to zvíře haní,

které se mu podrobuje;

Mezek, Vůl mu hloupým sluje;

sprostákům tak přezdívá:

lesním, plachým zvířatům,

která se ho straní,

nepřičítá nerozum.

Moudrým Slona nazývá;

výtečníci geniální,

lidičky originální

bývají vždy ctěny

zvířecími jmeny.

„Liško, Kulíšku a chytrý ptáčku!“

veselému,

čipernému

říká se panáčku.

V uměních jsme od věků

místry člověku.

Ryba učila ho plavbě,

Bobr stavbě;

Myš a Sysel dali vzor

k prokopání hor.

Svého člověk má na mále;

příroda ho učí stále.

Teplo, jasné povětří,

mrazy a podobu k deští

rozum lidský nevětří;

a to k hanbě kalendářů,

učených pronostikářů

pavouci a žáby věští.

Co lid na nás pozoruje,

chlubně sobě osobuje.

Člověk sám by nevěděl,

co je pravda, lež a lest,

ni co zlé, co dobré jest,

kdyby mu to nenapověděl

prostoduchý našinec –

ve přírodě zvěřinec.

Z lidí komukolivěk

velikému

i malému

pravda v uši tvrdě znívá,

netklivému srdci bývá

hořká jako pelyněk.

Člověk řeči své lží sladí,

tvář svou líčí, cizou hladí,

hubené vycpává lýtko,

rovná hrb i břicho,

botkou zakrývá kopýtko;

vše u něho licho;

vtělená on lež –

bývá, co jen chceš!

Vzorů ctnosti

a moudrosti

neznal by rod dvounohý,

kdyby byl jich mezi námi

bajkář známý –

Aesop ubohý –

k hanbě lidem nespatřil

a jím k odivu nevystavil.

Není více harmonie

v soustavách filosofie.

Mudrc na svůj loket věci měří;

každá zdánlivá jen výměra

hned jest vědy rozměra.

Co chce zapírá, a co chce věří;

bílým pak mu černé, sudou licha,

až i s nocí den pomíchá.

Vše vyvádí z ničeho,

a nic dělá ze všeho.

I v tom na vidiny úrodní

nejsou lidé původní.

Vzory ke svým soustavám

kradmo vzali nám.

Ondy se jim ptactva král

světlem slunečním živiti zdál:

od té chvíle však, co lidské nosy

všebarevná skélka nosí,

jejich oko seslabnulo;

mdlému jejich zraku

světlo denní vyhasnulo.

Šero jim jest každé peří,

pročež teď jen věří

zrakům nočních ptáků.

Teď ty, Sovo,

slavné slovo

mezi lidmi máš.

Zemřela Athenská bohyně,

ale Sova žije, její stráž.

Nechť se mění stále dnové,

Sova však moudrosti nové

prastará jest věštkyně.

Sova mrákotou osvícená

dávno dokázala světu,

mudrců jarému květu,

slunce vidina že ztracena;

světlem jejím jest jen noc.

Uznána té pravdy moc;

i my víme

a věříme,

že jest nočním zrakům Výrů,

Supů, Můr a Netopýrů

slunce a sluneční den

pouhý sen.

Náš pan Kulich, na mou čest,

kníže jest

nových básníků.

Dříve než fantaz romantiků,

Kulich se kochával v pustotách,

v zádumčivých mrákotách;

dřiv on znal vše noční obludy,

kouzla, pověry a nerůdy,

a jak onino zoufáním,

neřestmi a vzteku běsy:

tak on nočním zpíváním

lidi ze sna děsí.

Umění všech mystryni,

pér a brků vládkyni –

novokrojné kritice

dala původ Krtice.

Kritika má české jmeno

od Krtice vypůjčeno;

a skutečně kritičina

dceruška je krtičina.

Jak ta, slepá tmu oblibuje,

skrytá v zemi drancuje;

co popadne,

schne a vadne;

nůskem kdekoli zarýpne,

živný kořínek odštípne.

Z pouhé rekrací

Krtice vyzývá

vosí roj

v krutý boj;

zem podrývá

a se chlubí,

že na ruby

všecko obrací.

Tak se půda kyprou stává,

louka překopává.

Arci, milý Krtku náš,

stihne-li tě zahradník,

obyčejně jako mučeník

pod motykou umíráš.

Ale což? byť bys i po smrti

s ostrým svým rypáčkem

vyhozen byl na smetí,

Moucha bručivá,

nelitostivá

příletí a svým sesáčkem

vyssaje tvou povahu,

a ta-li se zahradníku

na podbradí posadí,

hned po Krtku nebožtíku

krtice mu nasadí.

Na Vltavě, na Váhu

totéž dělá kritika.

Zavadí-li o ní

sadařova motyka,

není po ní;

ať se jakkoli po zemi vrtí,

ať i do výdechu skonala:

její život nezná smrti,

leda když se zoufalá

pro činěné bezpráví

jedem vlastním otráví.

Hle jak pro vševědné zbory

zvířata podala vzory! –

Nuže, přátelé,

čeho se lekáme,

ježto v čele máme

starých věd i nových,

modových i rokokových

umění pěstitele? –

Nastupme jen šlápějí

krtků, kulichů a sov:

dříve nebo později

uzná člověk, že ho zvíře předčí,

našinec že nad něj bude větší

básník, kritikus a filosof.

A však, milí braši,

ať vás naši vůdcové

ostrovtipem neodstraší!

Ani na lidské kathedry

nevstupují samí métři,

aneb jak řikáme:

samorostlí duchové.

Příkladů tisíce máme,

že se leckde blýskala

dušička zakrsalá

myslíc, že jest genius.

U nás Muška svatojanská

nemni, že je hvězda Sirius.

Nás veď smysl mírný, zdravý,

ne svévole pusté hlavy.

Zároveň jak rodopýcha panská,

z našich besed buď vyloučena

hrdost učená.

Na sezeních měj podílu

bez rozdílu

každý z nás,

buď si chlupatec,

nebo pernatec.

Každý bez pedantské zkoušky

přistup k nám a dávej volný hlas;

každý bez kukle a roušky

barvu vlastních lící zachovej;

každý píseň svou si zahudej.

Co dojemné srdce cítí,

co komu do duše svítí,

šetře jenom společného práva

volně v jevo ať vydává.

Každý čiň, co umí a co může.

Není luční kvítek růže:

však do věnce vtipně zavitý

pohled působí rozmanitý. –

Každý přístup měj ku besedám

samostatných Atlantidů:

a vzdor ochablému lidu

dříve, nežli pomyslíme,

vystavený uvidíme

Uměnám i mezi námi chrám.

Nuže tedy, ať žije

Atlantidů akademie!“

Sotva dokončil Rys-Ostrovid,

volá beseda: „„Zdráv řečník náš!

buď on vůdce náš!

Mladistvá ať žije

Atlantidů akademie!““

Všickni pak se brali na poklid.

Jenom Osel šerý

samoten na místě dlel;

nad obyčej rozpak sterý

mozkem jeho zavrtěl.

Přemítal u sebe sám:

„Aj čeho se nedočkám!

Já sprostáček,

ubožáček,

mám též býti

učeného spolku oud!

Ušatý se rodím:

k čemu pak se hodím?

či snad pouhé poslouchání

jest mé povolání? –

Vyhledám si někde kout,

a myšlénky tiché budu míti;

a snad přijde také čas,

že i já pozdvihnu hlas. –

Či mám v spolku učeném

po věky býti něm? –

Slýchám často, k učenému stavu

přede vším že hlava potřebna.

Medle, kdož má hlavu

větší, nežlí je ta má? –

A nač hlavy lámání –

marné mysli zmítání;

uvidím to zítra ráno,

místo kdež mi vykázáno.

Osel spí –

ale vrtí se a cuká.

Zdali sní?

Jaká trápí jej as muka?

Zdá-li se mu něco? Což? –

Což jiného –

sláva jeho –

titul získaný: Kultúronoš!