Kapitola dvanáctá. Cvičení a Výprava.

Doma vládař velebystrý

za zpěvné školmistry

zvolil Papoušky a Sedmihlásky.

Ti se do všech krajů rozletěli

a vykázaných došedše míst

tasili s hrdými čely

svůj dekretní list.

Kde a koho z lásky

bez odměny učili,

jak školáky –

nebožáky –

ba i sebe samých mučili,

jak jim vůbec dílo kvetlo:

na počátku zakrývala rouška,

až pak nastala školáků zkouška.

Z ponenáhla rostlo luny světlo.

Na zeleném luhu kol do kola

křovím lískovým ohražena

nová zřídila se škola.

Tam se za úplňku toho

učitelů slítlo mnoho,

žáků málo

najíti se dalo.

Mocná ptactva plemena

pohrdala Sedmihlásků lichou

moudrostí a pýchou.

Několik jen Cacorek,

a Střízlíků výborek

sešly se z důvěrné přízně,

netušíc budoucí trýzně.

Sám nejvyšší školní ředitel

na stolici sednul náměstek,

a na dané znamení

započalo zkoušení.

„Pozor! zazpívejte abecedu!“

Normální tak učitel

velel Papoušek.

Žák jeden hned á a druhý bé,

třetí há a čtvrtý vé

jednou dobou vyslovoval.

Mistr plný jedu

metlou vyhrožoval.

Platno nic;

ještě více bylo motanic.

Ředitele popadala zlost;

zuřivě vykříknul: „Dost!“

a potrestal chyby žáčků.

Jednomu spial do skřipce nohy,

až bolestí upěl nebohý,

druhému špejl strčil do zobáčku.

Nemotorce,

bázlivé Cacorce,

že ni k ö ni k ü

nedovedla ústa stouliti,

zobáček ohnouti dal,

by se papušímu podobal.

Z novu ozvalo se slovo

náměstkovo:

„Vy tam slabikujte!“

Polekáni počínali žáci:

„„Es, jez, cé, há, er, e, i, jez – hrej!““

Vzorní učitel

na ně hned se rozkřičel:

„Co říkáte, prahlupáci?

Slyšte, takto slabikujte,

Es, cé, há, er, é, ypsilon – šraj!“

Žáček jeden: jez Čech hrách!

druhý po něm: pes jez prach!

třetí skládal: ryps a lán;

čtvrtý: ryj pse plán!

„Toth nem ember!“ zaklel náměstek;

„já znám dobrý prostředek,

jak si vtip zostříte,

a svou paměť oživíte!“

A hned jazejčky jim podřezával,

jedněm vyřezoval,

druhým do huby je cpal

a péřím přivazoval.

Bylo krve prolévání,

bylo lkání, bylo naříkání.

Smál se rásek

Sedmihlásek,

a ukrutné jeho smání

mísilo se v bědování.

V tom se na obloze jasné

nenadále Orel zamíhal,

a s nim Sokoli a Pávi

i většího ptactva hlavy.

Vítr vzhůru nářeky donáší:

„„Pomoz králi! ochraň naše zdraví!

Tyran rozlévá krev naši.““

Sedmihlásek žasne

ve své duši;

pomstu tuší.

A král Orel na luh střelí,

vida, co se tuto děje,

rychle ku pomoci spěje;

žáky muk bolestných zbaví,

a vyšetřiv vinu náměstníka,

ukrutného násilníka

Výrům rozsápati velí

řka: „Strestejte krutý pych

za krev nevinných!“

I na učitele,

ptáků mučitele,

rozhorlen se oboří:

„Bídní kantoři,

tak-li mistrujete přírodu

podle kulturních svých návodů?

Krutí dříči,

nazýváteli uměním,

co se příčí

schopnostem přirozeným?

Na vás bič a skřipec!

Oko vaše zakrývá noc hustá!

Sami vlastní sejmete si tipec!

Svou si papouškujte

a zbožňujte

sedmihláštinu;

jiným nestrkejte drze v ústa

bábelskou smíšeninu.

Nechte písklatům,

jaké Tvůrce dal jim zvuky.

Svéhlavé neploďte muky

stejnoprávným zvířatům!

„„Sedmihlásek jest jen pták!““ říkáte!

dokavad těch slov neodvoláte:

z počtu ptactva, hrdí páni,

sami zůstaňte vyobcováni.

Nyní páchněte mi s očí,

ať se na vás metla nezatočí!“

A když Sokoli a Pávi

Orlu králi holdovali,

a na Sedmihlásky žalovali,

že nemohše snésti jejich pych

zdrželi se hromad obecních,

Orel spravedlivý král

panstvu ptactva domlouval:

„Vaše mysl spozdilá,

závist, pýcha marnivá

byly příčinou, že zlostník ten

ptactva vladařem byl učiněn.

Chceteli vy šlechtou ptactva slouti,

utlačených hleďte se ujmouti;

bez té ctnosti

není šlechetnosti.“

Zapýřeni Pávi stáli

neceknouce; neb se Orla báli,

a jen s němou poklonou

důtku přijali zaslouženou.

Po tom v první volné době

Orel Slavíka obeslal k sobě.

Slavík dostavil se ke dvoru;

král se pustil s ním do hovoru:

„Sta čítáme rodáků

způsobilých zpěváků;

každý však svůj hude zpěv.

Není-li pak možná, aby noty

líbezné spojíce do jednoty

vyvedli jste celou operu?“

Slavík na to odpoví:

„Úkol ovšem jest nový,

oň se ale pokusíme;

pokud ptačí

vtip jen stačí,

o možnost se zasadíme.“

Za královské vůle příčinou

Slavík poradiv se s rodinou,

ku zpěvákům putuje,

o jednotu rokuje,

a nachází náchylného sluchu,

a bez prodlení

počne cvičení.

Chvíle se nemaří,

zkouška se podaří.

Slavík pléše v duchu.

Plná luna po obloze pluje:

hle kdo z večera se zastavuje

před Orlovým skalním dvorem? –

Slavík se zpěváckým sborem.

Sonáta počíná hlučná –

harmonie plnozvučná.

Po té za sebou se střídaly

nejprvé Slavíkova

arie bravúrová;

dále následovaly

dvouzpěvy rozmanité

v souzvuk zavité.

Zpěvci svorně přizvukují,

pišťcové jich sesilují;

vešken účinkuje sbor

a vyvede slavný chór.

A král plyna v rozkoši

zvolá: „Výborně, hoši!“

a Slavíka

povýší za kapelníka.

Podle přání Orla krále

Slavíkův zpěvácký sbor

letí k Pyrenejských výši hor.

Odtud vyšle posla dále

s návěstím ku pánu

Oraňu Utanu

do krásné Hispanie,

kdež ten s vybranými

tovaryši svými

hrá již frašky, komedie,

truchlohry a balety –

neslýcháno před léty! –

Spaňhel zapomíná na své strasti,

na mnoholetý plen vlasti,

na vojenskou sporou kasu,

a posledním dolarem,

dobrovolným podarem,

odměnuje hravou chasu.

Ode města k městu

koná cestu

karavána Atlantidů

přímo do Madridu.

V čaprak nádherných parádě,

hýbe se v nesmírné řadě

zvířat mnohotvárná

tlupa švarná.

Napřed Utan jede na soumaru

drže jako z milé

denní kratochvíle

Sokolíka v pravici

a Papouška v levici.

Za ním kráčí vážně Lev,

po něm putují pak pár po páru

Sloni, Nosorozi, Medvědi,

a početní jiní nohsledi.

Množství Opic na velbloudech sedí

dvě tři za sebou,

lehkou laškujíce hrou.

S podivem lid na ně hledí

oděné je vida v šaty děv.

Nevídáno takové dívání,

neslýcháno lidu to plesání!

Vidno také, jak se spolku daří;

v bednách nesou dromedáři

drahocenné náklady,

zlata, stříbra poklady

a sváteční ozdobu

skvostnou gardrobu.

Posléz na Oslu Jan jede,

pokladník, jenž karavánu vede.

Před ním – příteli netěžek –

Oslu na hlavě

sedí Ježek,

a ten píše kroniku

o té výpravě

Atlantských gymnastiků.

Měj se na pozoru,

Evropo přeumělá,

aby skvělá hvězda tvá

nevybledla na obzoru

krásných umění a věd!

Věnce slávy tvé jsou již uvadlé;

s tebou zápasí hle na divadle

vtipu zvířecího květ!

Zvířatům již herny stavíš

a jich, jak umělců, slavíš!

Hleď se, by tě svou

nepřemohli hrou!

nad tebou-li nezvítězejí

dříve čili později?