Kapitola jedenáctá. Školní plán.

Rychlé peruti má lidský duch;

přelétá mil tisíc ve mžiku:

nuže opustíce Afriku

přes temena Abyly a Kalpy

leťme zpět na ptačí Alpy,

pohledněme na zelený luh.

Tam jsou opět v radě

ptáci pohromadě.

Z větších plemen slítlo se tam málo;

Sedmihlásků ale silný pluk

působil štěbetný hluk.

Vypravíme, co a jak se dálo.

Sedmihlásek místovládce

první mluvit jal se hladce:

„Vítejte mi, páni,

k valnému sedání! –

Má-li pak kdo v tu dobu

co přednésti,

neb zavésti

na někoho žalobu?“

Na první ni na druhou otázku

neozval se žádný křídlatec.

Náměstníku Sedmihlásku

divná nebyla ta věc;

podtají se dověděl,

ptactva klub že uzavřel

varovati se vší kyselosti

za čas Orlovy nepřítomnosti,

aby Sedmihláskům na vzdory

vyhnuli se studu pokory.

Vládař otázku opakoval; –

nikdo se neohlašoval,

nikdo nestanul před jeho soud;

mlčel vešken luhu kout.

Nechtěje však dáti

žluč na sobě znáti

místovládce

pravil sladce:

„Z té duše jsem potěšen,

že se ptačí říše

chová tiše;

k trestání že nejsem přinucen.

Abychom však nesešli se marně

a hned domů nešli v denním parně,

pana kmotra svého jsem požádal,

aby sněmu projevil,

co vzácného

důvtip jeho

ondy objevil.“

Jmenem kmotra poctěný,

Sedmihlásek učený

stoupiv na tribunu hned vykládal:

„Jindy tvrdívali učení,

že jest Sedmihlásků řeč

ze sedmi jazyků směš,

Babilonská věž.

Křivo to je domnění;

pravda praví naopak:

Sedmihlásků řeč

sedmi jazyků jest máti.

Tak to jest a nejinak!

přísně to lze dokázati. –

Jak sluneční paprslek

v barev sedmero se rozděluje;

jako Dunaj, kníže řek,

sedmi rameny do moře pluje:

tak z našeho jazyka

sedm samohlásek vyniká.

V řeči Slavíků

slyšet jich jen patero:

a, e, i, o, u, – nic více;

v našem ale jazyku

známe samohlásek sedmero;

ö a ü jen naše plodí plíce,

a my z nich skládáme celé

básně líboznělé. –

A jakť mužný řeči naší ráz!

Našinec-li zazlořečí –

děti křeče popadají,

dámy omdlévají,

oněmují, trnou diplomati;

na rtech slova jim se hatí,

v kostech mozkem chvěje mráz. –

A bohactví řeči naší!

Perle slov Slavíkům my jsme dali:

pečeni, stůl, oběd, kaši –

a vše jiné umění,

vzdělanosti znamení.“

Ve sněmovně nastal hluk;

Sedmihlásků pluk

dal se náhle do křiku:

„„Všickni ptáci

zpěvcové i nezpěváci

našemu se učte jazyku!““

A hned vládař Sedmihlásek káže:

„Jako dříve latině,

k zisku civlizaci

učte se teď křídlatci

Sedmihláštině.

V ní se zvelebuj

umění a všech věd kruh:

za matný se považuj

jiné řeči druh!

A ten zákon všecky váže,

a se hned napíše

do desk říše.“

„„Ne to!

Veto!““

ve všech koncích zní,

a staršinstvo ptactva odletí.

Kromě sedmihlásků

a jich břichopásků,

pochlebníků,

Cacorek, Střízlíků,

odpor kladli jinoplemeníci;

i Slavíci

odletěli přes dubový les.

Nastal Sedmihlásků ples:

„„Nyní my jsme většinou!

pohrdejme menšinou!““ –

Novou klade náměstek otázku:

„Zdali kromě Sedmihlásků

na světě ku sněmování

jiný pták jest povolán?“

A hned bez rozpakování

dle známého přísloví

centrum Sedmihlásků odpoví:

„„Tak jest! Tak!

Sedmihlásek jest jen pták!““

A hned v desky říše

zákon ten se vpíše.

Násilím obklíčeni,

pychem opovrženi

truchlivě Cacorky hledí,

i Střizlíci němí sedí;

cit bolestný v srdci tají:

„„Což pak my jsme nebožátka?

Ovšem jen ptáčátka!““

Samým Vrabcům péří

zlostí tajenou se ježí,

a Pěnice v této tísni

nemá chuti ani k písni.

V luhu bylo těsno,

nad obyčej děsno:

vtom pak nenadále

větší křídlatec,

Orla krále

od Atlasa vyslanec,

Havran, k luhovému houští

s oblohy se spouští,

a odpíná bez okolku

s krku poselskou tobolku,

a list vládci odevzdává.

Ten políbiv pečeť Orlovu

obsah v jevo dává:

„List zavírá vůli královu,

již má ctíti celé ptačí plémě.

Rychlí poslové se rozletí,

a oznámí po všech krajích země,

že list pod královskou pečetí

zde od dneška v sedmý den

ptactvu bude ohlášen.

Mocí královského poručenství

naději se poslušenství.“

Poslové se rozletí,

ptáci ostatní jim v zápětí.

Z jitra v ranní hodinu

svolal vládař rodinu,

a ta podtají dle rozkazu

stoupí s ním do potazu.

Tajně vespolek se radí –

oč – nikomu nevyzradí.

Sedmé po tom slunce vzešlo,

staršinstvo se v luhu sešlo.

Vladař Sedmihlásek

letí přes dubový les,

přibočí se k vladařskému dubu.

Ani Vrabec ani Konopásek

k přivítání neotevřel hubu;

ze všech sněmovníků,

kmotrů pochlebníků

skrovný ho přivítal ples.

Vládař pýchou nadutý

patrně byl mrzutý,

a však pokrytec ten bez nesnáze

chladně slova odměřil na váze:

„Slyšte, páni,

slova královského psaní!“

A hned počíná:

„„Mnohá, věrní moji,

posud zdržuje mne příčina

u mocného krále Lva.

V lásce a v pokoji

rokujeme, oba dva,

co by spíše

posloužilo blahu naší říše.

Podle lidských vzorů

čtveronožci pravidelný

zřízují zde spolek divadelný,

a zovou nás ptáky –

přede vším zpěváky –

k hudebnímu zboru.

Veselohrou, smutnohrou,

ano ptačí operou

v Evropě se proslaviti chtí.

Komu tedy libo, komu chuť

s nimi na cestu se dáti

a v opeře hráti,

každému to volno buď!

Než nastane výprava,

cviku počni příprava.

Ať se tedy našinci zpěváci,

a i druzí dle libosti ptáci

ku cvičení dostaví.

Snaha ta mi bude vděk;

o přípravu péčuj náměstek.““ –

Po malé přestávce

dodal ptáků zprávce:

„Slyšeli jste, k čemu král

naše plémě povolal,

a jak věku tomu v hod

doufá oslaviti ptačí rod.

Slyšeli jste, co mi svěřeno,

a Milostí králem veleno.

K vyvedení Vám

plán svůj tedy předkládám. –

Jako slavná Vlaška, paní

Catalani,

Slavík uč se bas,

Bukač proměň hlas

v sopránový ton,

Pěnkava pěj bariton,

Kanárek buď tenoristou,

Skřivánek altistou.

Hrdlička truchlivě lkej,

Hejl se směj,

ku bravůře Vrána

buď pozvána!

Straka –“ Vládař chtěl mluvití dále,

ale smích se strhnul nenadále.

„Co ten chechtot znamená?“

zvolá rozhorlený náměstek;

ježí se a pojímá ho vztek.

„Komu nelíbí se návrh můj,

k odpovědi hned mi stůj!“

Opět mlčí sněm,

jako něm;

bouře jest utišena.

A zas po přestávce

mluví ptáků zprávce:

„Abych učinil za dosti

vládní povinnosti,

cvičitele vypravím

a jim návod sestavím.

Než novaměsíce

naplní se líce,

zkouška žáků zavede se přísná,

od výsledku pak závisná

bude česť

nebo trest.

Mocí svého důstojenství

naději se poslušenství.“

Mlčky vyslechli jej ptáci –

pěvcové i nezpěváci,

nevědouce, čemu by se spíše

divili – hlouposti nebo pýše.

Mrtvé ticho v luhu

vládci nešlo k duhu;

ještě něco nařizovat chtěl:

ale jitření v sněmovně čil,

a sedání ledva odročil,

s družinou svou domů odletěl.