Kapitola osmá. Beseda dvorská.

Týž den v dobu podvečerní

u Lva krále byla tabule;

pozvaní k ní jeho věrní

hodovali do vůle.

V pravo se Lvem spolu

seděl Orel v čele stolu;

po nich co host nejblíže

Oraň-Utan z Paříže;

podle něho dvorské rady:

Slon a Rys a Nosorožec,

Medvěd, Lis a Kozorožec.

Zvěře valné řady

níže stolovaly.

Dříve málo rozmlouvali,

až pak ukojena byla chuť,

slova z úst se lila jako rtuť.

Oraň-Utan dělal rýmy,

a prováděl vtipné šprýmy,

jimiž Lev i Orel král

srdečně se rozesmál.

Po tabuli Jezovec,

královský dějepisec,

jal se čísti dle zvyku

starou dvorskou kroniku.

Před lety byl valný sněm

a starosty zvířat v něm.

Moudře rokovali;

než ale dokonali,

po straně kdos rozpráví:

„„Mocný zvířat král

Lev nám činí bezpráví;

kamkoliv on nohou tlápne,

hejno mravenců zašlápne.““

Mravenec tak bědoval,

a za chvíli zas

siptěl jeho hlas:

„Králi Lve, tys velké zvíře,

a my ovšem malá zvířata:

a však živi jsme v té víře,

a nás blaží pravda ta,

že jak tebe

stvořilo nás také dobré nebe,

a to přeje také nám,

abychom se radovali

a života užívali.

Nezašlapuj červy malé;

dávej pozor na svůj skok,

a na pádný krok,

a ta láska k nám

bude tobě ku pochvale.“

Na ten stesk odpověděv

pravil velkoduchý Lev:

„Nevidím tě,

neslyším tě,

mravenečku můj;

slabý hlas je tvůj:

tvá však teta Múcha,

sednuvši do mého ucha,

zjevila mi bědování

a tvé přání.

Než vy srstnatá,

velká zvířata,

suďte mezi mnou

a mravenců rodinou,

pravda-li, co se povídá?

Zdažli za to mohu,

že já nebožátek

malých těch zvířátek

usmrcuji, jich ve skoku,

ani v kroku

nevida?

Poraďte mi, jak pomohu?

Učiňtež, bych kráčeje

viděl malých vás,

a mé šlápěje

neublíží nejmenšímu z vás!“

Na královo

vlidné slovo

ještě téhož léta

mravenci z celého světa

slezli se, a Lvovi králi

zvětšovací brejle

z vosku a z kadidla udělali,

a těch na nos jemu dali,

a pravili směle: „Ejhle,

podívej se na nás, králi!“

A Lev na mravence pohleděv

spatřil zvíře, jak sám Lev.

Tohoť veledušný král

sám se nenadál,

a byl tomu rád,

řka: „Ty nové bryle

budou mi vždy milé,

chci jich nosit napořád.“

A Lev pán ušlechtilý

nekráčel pak bez brylí;

vyhýbal se mravenčíkům,

broukům a červíkům. –

Dokud čas byl zimavý,

deštivý a sychravý,

Lev chodíval volným krokem,

vyrážel se bodrým skokem;

háj i pole prázdno bylo;

vše co živo, v jámy se ukrylo.

Než jak jarní slunce zasvitlo,

plno mravenčíků,

brouků a červíků

po zemi se zakmitlo.

A Lev, dobrý král,

nemohl pak z místa;

kam šlápnouti chtěl,

zvíře veliké viděl,

s brejlema na nose stál;

chůze nebyla již jista.

Vlídně volal: „Moji milí,

ustupte na chvíli;

nemohuť kročiti dále.“

Nikdo neposlouchal krále;

marně hluchým kázal:

„Šetřte práva mého,

jako práv druhého!“

Němí mravenci naň hledí.

A Lev zařval a se tázal:

„Chcete mne zabíti?“

Nikdo nedal odpovědi,

a Lev hladem počal mříti.

A ač moha bryle střásti

a ujíti kruté strasti,

neučinil toho král;

přísahu svou zachoval;

a však než den pátý pominul,

velduchý Lev zahynul.

Zvířata nechtěla dále

dědičného míti krále.

Nastal zmatek,

neřádů počátek.

Celá říše zvířat zbouřena;

každý ze šílenství

vypověděl poslušenství.

V zmatku zmocnili se vlády

Tigr, Medvěd, Hyéna;

jeden, druhý i třetí

skla nechali ležeti

panujíce bez porady.

By však zachovali práva barvu,

chytrou na své líce vzali larvu,

toto vydavše ohlášení:

„Svobody k obhájení

obci jsme se postavili v čelo.

Poroby čas pominul,

despot zahynul.

My tři dole napsaní

nejsme zvířat panovníci;

k jejich ale zastání

hotoví jsme služebníci.

Veškerému zvířat národu

ohlašujem svobodu.

Aby právo průchod mělo,

nikdo neměj práva výhradního:

každý dle zákona přírodního

čiň, co pud a zvůle káže;

k ničemu nás svoboda neváže.“ –

Dole podepsáni triumviři:

Tigr, a Hyéna s Medvědem,

a pod nimi sekretáři čtyři:

Krokodýl, Vlk, Kuna s Šákalem.

Jak mile ten statut vyšel,

kdo ho četl, nebo slyšel,

každý splesal: „Svoboda buď zdráva!

Tigru, Medvědu, Hyéně sláva!“

I sám Osel slyšeti se dal,

roznícen: „I já,“ zvolal,

„blahoslavím ten triumvirát;

osvobodil zvířat stát!“

Dlouho netrvalo radování;

místo radosti a plesu

od polí a lesů

ozvalo se naříkání.

Hle tam z kratochvíle honě

Tigr uchvacoval koně.

Medvěd včelám med vybíral,

a mravence napořád požíral.

A Hyéna zavilá

všecko vesměs dávila.

Vlkové a Šákali

na bravy se sápali;

a podobně, ač se skryl,

páchal zlosti Krokodýl.

Paní Kuna beze studu

dávila dle svého pudu.

Množily se loupeže a vraždy,

svou jen činil vůli každý.

Násilníci byli páni,

slabší loupeni a mordováni.

Kdo se cítil silnějším,

o to stal se zpurnějším.

Ze zoufalství útočiště braly

u člověka ovce, kozy, krávy,

i koně se jemu poddali,

aby zachovali zdraví.

Netušili mravencové nebozí,

jaká strasť jim zahrozí.

Pošlapáni,

požíráni

pozdě pykali

a naříkali:

„Ach, jak byli jsme zaslepeni

a brylemi mámeni!

Zákon býval naší ochranou,

zákona Lev obranou!

bezbranných byl on mstitel;

krále bál se práva rušitel.

Kam nás pýcha vedla!

Kam nás vůle slepá svedla!

Lvovo ach zahynutí

mstí teď tyrané krutí!“ –

Pozdní bylo to poznání,

zpozdilé to bědování.

Stále tenčila se zvířat říše;

nouze vstupovala výše,

až konečně slabá zvěř

upěnlivě žádala jarého

vnuka lvova šlechetného,

aby zahnal tříhlavou tu zběř,

slibujíc, že jej co krále

ctíti budou stále.

Od té doby vládne Lvovo plémě

na oboru země,

a pod stejným zákonem

zahájeno právo všem.

Po tom letopisném líčení

krátké nastalo pomlčení,

až pak z hrdel hostů najednou

hlučně znělo: „Sláva!

Sláva králi Lvu; onť obranou

obecného zákona a práva!“

Vážně pak se měli k odchodu

králové ve slavném průvodu.

A když králové po tabuli

poodešli do komnat,

dva ze dvorských rad

k Oraň-Utanu se přitulí

a jej podtají

na Jana vrátného

se poptávají,

„lze-li bezpečiti se na něho?“

Oraň-Utan chválil jeho ctnost,

jeho se zvířaty útrpnost,

a pak líčil ještě zvlášť

jeho proti lidstvu zášť.

Z jeho úst jsem slýchával,

jak se často hněvával:

„Mamon vládne světem,

ctnosti pohrdá svět květem.

Jindy starý slavíval se rod:

teď se nikdo neptá na původ;

otázka jen zní:

„„Má jich? a jak mnoho? milion?““

a když pochlebník to zví,

hrbatí se před milionářem,

hrdopyšným před lichvářem.

Bez diplomu

ledakomu

titul dává podlá luza:

„„Milost pan baron!““ “

Jednou hruď se mu pobouřila;

ústa jeho zuřila,

že mne sama jala hrůza:

„Svobodou se lidstvo chvastá

a zajímá otroky;

v rozkoších pot jejich chlastá

a z nich čítá úroky.

Hle svobodný pán,

jižný ten Amerikán,

svobody nepřeje lidské tváři.

Negra k pluhu zapřahá,

a když slunce líce skvaří,

unavený otrok k zemi padá:

tyran bič naň napřahá,

bije, až se krví zardí záda.

A vlídnější nejsou věru

svobodníci na Severu;

hubí, vraždí Indiány,

dědin oněch pány;

z lad a lesů honí je,

feny líté štvou na ně.

Amerika k vůli hospodářství

zuří proti černochům:

Evropané horšího barbarství

páší proti bělochům.

Turek, sveřepý křesťanstva ras,

vzteká se jak z pekla ďas;

a Evropa blbě naň se dívá,

sama odpadlá od víry, ctnosti,

shnilá nemravem jen zívá,

patříc na ty hanebnosti;

a podkupných novinářů smrad

pochlebuje sveřepé té láji,

panské právo Turků hájí,

aby získal – moslemínský řád!“

Touto zprávou spokojen

pozval k sobě Slon na druhý den

předních řečníků

ze sněmovníků.

V jeho salóně se radili

novot náchylníci:

než i odporníci

na strany se řadili.

Slon malého, bystrého však oka,

na každou se stranu ohlédal;

poznav věci příznivce i soka,

kolik bilo, předvídal.

K podobnému cíli

vystrojila Liška svačinu

a na večer Nosorožec hostinu,

aby shlédli sněmu střed i díly.