Kapitola pátá. Akademikové čtvernozí.

„Vítejte mi, pane Ušatý,

do sboru našinců učených!“

vece na besedě

šilhavě na Osla hledě

Ježek ježatý.

„O čem pozdvihnete hlas?

Ze všech mudrců oslavených

toužím slyšet Vás.“ –

„„Znáte mne, můj pane Ježku,

nebýval jsem nikdy smělý,

nejsem připraven ku dnešku;

nechci úst svých otevříti,

dokudž jiní nezkoušeli

myšlének svých poklad odekrýtí.

Já, jak mi to sluší,

k poslouchání ostřím uši.““

„Dobře, dobře máte,

s rozvahou jednáte!“

odvece pan Jehlatec;

„zdrženlivost pěkná věc.

Slovo kdo si uspoří poslední,

více ví, než mluvčí přední.

Ale vizte pak,

jaký mrak

učených se na nás valí!

Ach já trpaslíček malý!

skoro již se bojím,

že mne naši páni,

hrubí velikáni,

pyšnou tlapou

rozešlapou.“

Na Ježkovo

hladké slovo

Osel samolibě dí:

„„Já zde pevně stojím.““

„Ovšem, pane,“ Ježek prohodí,

„s vysoka Vy se díváte;

máte pevné, povyšené nohy;

a co Vám se mezi ně vplete,

kopytama pokopáte.

Máte – jako volské rohy –

dlouhé, ostré uši;

těmi, na mou kuši,

všecko snadno potrkáte.

Ba kdyby jste mne v tom davu

pod svá křídla vzal,

ještě by jste o celou hlavu

mne převyšoval.“

Ježkovou polehtán lichotou,

s nenadálou ochotou

Osel usmívavě vece:

„„Myslíte, že jsem tak – veliký?

Sedněte si tedy na mé plece:

ale – zastrčte – své špendlíky!““

„O nejlaskavější

Vy můj Mecenáši;

koruna Vy jste besedy zdejší!“

Ježek ohnivě pronáší,

a než Osla osedlá,

získati přízeň jeho si hledí,

k pochvale jeho to přidá:

„Měkké věru srdce máte,

jehly moje na své kůži

Vy ani nepoznáte;

jak trn nebode růži,

na které sám sedí,

sám ale statně ji brání,

když by se někdo sápal na ni:

tak já každého chci bůsti,

kdožby Vám snad utrhal,

neb hanu na Vás kokrhal.

Vaše sláva musí růsti.“

To řka na Osla se vyšine,

a jen chvílka pomíne,

sedě, jako v sedle na oři

k Ušákovi hovoří:

„Znáte-li naše mistry

zpanilých děl původce?

znáte-li krásné ovoce

našich literatorů,

mladých matadorů?“

Pokorný Ušáček dí:

„„Vtip můj málobistrý

k posudkům se nehodí;

málo čemu rozumím;

sotva číst umím.““

Ježek na to vece:

„Smělejší jen buďte přece!

posavád se přetváříte;

však Vy vyjevíte

ideály všeliké,

které hrají,

které zrají

v hlavě Vaší veliké.

Zatím já Vám, milý brátku,

dávám půjčku na oplátku;

kopu učenců já znám;

libo-li, o nich zprávu dám.“

„„Povídejte jen,

budu pozoren,““

rozveselen Osel praví,

a hned uši na zad staví,

co mu Ježek pošeptá,

a ten počne kleveta:

„Tamto, vizte, mladý Slon si kráčí,

troubu vzhůru pne a dolů stáčí;

tou on fackuje, a šlehá,

cokoli, třeba na oko,

pokorně mu nepodléhá.

Vše jemu cop a rokoko;

co a jak svým očkem vidí,

tak to buď a nejinák;

každého však nenávidí,

kdo neříká po něm: Tak!

Mnoho ví a mnoho umí;

duchem objímá vše světa říše:

než co mluví a co píše,

nikdo nerozumí.

V prvním našim sezení

vševědný trup ten

všeho všudy umění

doktorem byl prohlášen.

Nedaleko Op se kmytá,

technik a kosmopolíta.

Ondy ponavrhoval,

aby mlatcům cep se vzal,

a stroj konal jejich práci;

to prý udělá žádoucí láci.

Staré mlatce bez mašiny

posýlá do skály,

by ruce holé chudobiny

vytesaly jeho ideály.

Laciný týž našel prostředek

k zahlazení housenek.

Radí: postav ku každému stromu

z mědi sloup a z cinku.

Ledva naň housenka sedne,

nenadále zbledne;

v nešťastnou hodinku

jiskra bleskem hromu

vletěvši do huby

vyrazí housence zuby.

Onoho Tigra taktikem

praví býti pochlebenství;

vydal spis o udatenství;

ukazuje v něm,

jak sám ukryt v záloze,

v houští nebo úvoze,

na bezbranné laně číhá,

kde která se mu zamíhá.

Tamto, krásný jak Apollo,

Pížmák vůkol sebe

panské shromážďuje kolo;

Idyla jest jeho nebe.

Citoněžným jeho výtvorám

všecky rajské květy,

i záhvězdné světy

poskytují ozdoby.

On jest miláček všech dám;

lká a nyje lásky strastí,

kouzlí srdcím bolné slasti

a slaďounké muky.

Lyry jeho zvuky

na čivy tak působí,

jako na čich pížma vůně,

div že se po nich nerozstůně.

V koutě trhá sebou Hyéna;

romantikou,

politikou

rozervaná, rozkyselená,

kypí pomstou proti lidu;

ani v noci nemá klidu;

mrtvých z hrobu vyhrabává:

ale hle její průmyslný cvik! –

lidské kostlivce prodává

na cididlo do fabrik.

Onen starý Krokodýl

píše samé elegie,

skuhrá, pláče, vyje

nade zkázou dobrých mravů;

chválí věk, když mladý byl:

posavád však blíže bažiny

zalézává v husté sýtí,

skrývá znalé šupiny,

ploskou vystrkuje hlavu,

a v tom pelechu,

jako mrtvý bez dechu

umí tak dlouho prodlíti,

až mu jakýkoliv lup

připadne na zub.

Co uchvátí, měhoděk,

s chutí to zadáví;

jeho zdravý žaludek

kořist se svědomím stráví.

V zadu Línochod se vleče,

jakoby měl křeče;

Ideálů říše

leží v jeho břiše.

On jest dobrý gastronom,

i slovutný astronom;

dokázal, že světa prostředek

jehotě žaludek.

Na výstrahu svému rodu

píše proti párochodu.

Dobře má, ať každý šetří

páru pudivou

pro kuchyni svou;

na silnici škoda jí.

Komu z lidí v mozku větří,

tomu ať pro jeho zdraví

mozkovici srovnají,

a ten vítr z pusté hlavy,

a tu páru vytáhnou,

a do vozu zapřáhnou.

Vizte pak tam ritíře

kostnatého Nosoroha;

znáte ho dle pancíře;

kost je nos, kost jeho noha.

On je dobrý anatom;

složil spis, a v tom

hrdopyšná kostra ta

rozděluje zvířata –

i též celé národy

podlé přírody –

na pány a na chlapy;

oněm bič,

těmto rýč

dává do tlapy.

Medvěd náš jest právník;

kam si lehne, tam schne trávník.

Obmyslně vyvozuje

a ve praxi dokazuje

z práva moc, a právo z moci.

Mnozí myslí, že jest monarchista:

mně se zdá však, že je kommunista;

včelám med vyloupal v noci,

dokázav, že včelní dům

patří medvědům. –

Než kdo medle tam

na lešení stoupá?

země se pod ním houpá;

obra toho neznám sám,

na hoře stojí,

k řeči se strojí.“

Ježek klevety dokonal,

akademický obr započal –

předpotopní velikán,

Krtek – Hrozitán;

jak nejhlubší bas

rozléhal se hlas:

„Co se před Adamem stalo,

vědí lidé málo:

o tom, co vím,

Vám já povím.

Potomek jsem Prakrtův,

tvořitele vrcholův;

děd můj nazván Hrozitán

v podzemí měl věčný stan;

navěžil sám Pirenéy, Tatry,

Alpy, Krkonoše, Matry.“

Po takém ohlášení

vhloubil se v přednášení.

Líčil bohatou Rájdělohu,

vyměřoval Silosilnice

a moc Nerostěno-Nerostěn,

maloval Květeno-Květnice,

živil životy Živočišen.

Mluvil po modě

jen o Matce Přírodě –

nic o Otci – o Bohu;

to by Krtkům znělo hloupě.

„S celkovůlí jednotlivin

mezi čeleděmi čeledin

zrodila Příroda lidopoupě,

a na protivu mužovoženinu

rozprotivila lidočivoninu.

Dřímal ještě lidstva zárodek,

až ó šťastný výsledek! –

v něm se probudilo

a z něho vyskočilo

prvotné

lidu dvé.“

Hrozitán vyprávěl dále

něco o Kašmíru, o rájostrovu

a přimíchal z čista jasna,

by byla báje krásna,

známou bájku o Jovu;

shodil s nebe vodnokrále,

a honosiv se prorokoval:

„Prakrt někdy na zádech

odnese Země-Máti,

sedna na mluno a hrom

po duhách bude tancovati.“

(To vše stane se jístě,

až bydlíce

na malém listě

jednodenní mšice

na zádech odnesou strom.)

Posléz panu

Hrozitánu

nestačil již dech,

skončil dlouhou řeč.

A hle, co se událo?

V besedě všecko spalo.

Rozmrzelý pán

Prakrt Hrozitán

odvalil se préč.

S Ježkem jenom Osel bděl,

uši, hubu otevřené měl.

A když Ježek se ho tázal:

„Jestli čemu rozuměl?“

Usta teprvé rozvázal:

„„Pane, to byla učenost!

Já jsem nad ní zkameněl!““

„Mlč brachu!“ dí na hřbetě host,

„moudrý nediví se ničemu,

sám se přičiň k něčemu!“

Osel pak se do hýkání dal,

že se všecko probudilo,

nad Ušákem podivilo;

a slyšíc jej nenadále

mluviti učeně, nadšeně

o Živočišeno-Živočišeně,

lidočivonině – a tak dále,

v onu ještě hodinu

za tu novou vidinu

Atlantidů akademie

slavně prohlásila,

slavně povýšila

Osla za doktora filosofie.

Konec nové kroniky

psané podle kritiky

kníhovníka Havrana,

posla Uraň – Utana.