Kapitola první. Kultúronoš.

Slyšte, lidé, jak v tom věku

i nejápná jindy zvířata

stopou chodíc’ po člověku

divná provozují hýblata.

Slyšte, jak v Atlantských lůně hor

učený se zjevil zbor,

a prvý kultúronoš

proslavil se – nuže kdož? –

O tom kronika Vám poví;

kdo ji přečte, sám se doví.

Kdyby byla Musa živa,

prosil bych: Buď milostiva;

tys Homéra nadechnula

slavícího žabomyší boj:

i mně struny k písni stroj,

aby žádná neprasknula.

Není ale mezi námi,

zbořeny jsou její chrámy!

Nuže tedy sám a sám

do té písně já se dám;

a kdo chce se pozasmátí,

račiž do čtení se dáti.

V rajské době, v jarním čase,

lhůta se navrátila,

zvířata se v Podatlase

do sněmu shromáždila.

V luhu čtveronožci draví,

v háji blízkém ptačí hlavy

zasedli na místa svá

samolibě zvolená.

Slon poslanců přivítá,

a dle pravidla se ptá:

„Nezchází-li kdo, a který?“

Pořadatel sněmu,

Ostrovid dí jemu:

„Schází Osel šerý.“

Tu hned onde poptáváno:

„Není-li snad nemocen?“

„„Nikoliv!““ Rys opáčí;

„„trnmilovný myslivec

loví v ladě bodláčí.““

Jinde z kouta provoláno:

„Beseda Oslu hnusná věc;

lenivého baví sen.“

Prohozeno na levici:

„„Nechte Osla v trní spátí:

nač by byl zde v hromadě?

k jaké Osel poradě?““

Prohlášeno na pravici:

„Netřeba na Osla ždáti;

rokovati počněme!“

V srdci sněmu hněvy

hlasité se jeví:

„„Poslanec nehodný ten

nechť je z rady vyvržen!““ –

Živo bylo na sněmě;

ten tu šeptal,

druh se smál,

třetí reptal,

čtvrtý lál.

Nastal hřmot a svár a hluk,

až – pokývnul president,

ticho bylo, ani muk –

upokojen parlament.

„Návrh učiněn,

by byl Osel vyvržen:

kdo tu radu přijímá,

povstáním ať v jevo dá.“

Na to slovo

předsedovo

jen se v očích mihlo,

vše se z brloh zdvihlo;

jenom Ježek leže: „Ne to!“

zpurně prohlásil své: „Veto!“

Všecko mrzutě se ptá:

„Jaký vrtoch Ježek má?

chceli Osla míti po boku?“

Ježek mužně postaví se

proti zuřivému útoku:

„Co jest Osel, vůbec ví se;

co jsme my – to také víme:

nevímeli posavad,

zajisté to zvíme

na konci porad.

Hájím volné právo poslů,

třeba z pokolení Oslů;

volnost hájím osobní;

my jsme všickni svobodní,

samostatní Atlantidé,

sami svoji, jako lidé.“

Ježkův návrh předseda

na podporu vzdá.

Hle k otázce Slonem dané

rovná sněmu půl povstane:

druhá nepohnuta sedí.

Všecko na předsedu hledí,

jejž pravidlo nutí

k určitému rozhodnutí.

Slon se mnoho nerozpáčí

řka hned: „Sněmu-li se ráčí,

činím návrh ten:

Odročme se na čtvrť hodiny!

přijde-li, buď Osel bez viny:

nepřijde-li, pak buď vyloučen!“

Po slonově

smírném slově

vesměs voláno: „„Tak! tak!

odročme se na čtvrť hodiny!

přijde-li, buď Osel bez viny.““

Tu však mimo nadání

slunci něco zaclání;

nebe temný zastřel mrak;

jakás přepodivná moc

udělala ze dne noc.

Nastojte, co se to děje?

což to ve mrákotě věje?

ký podivný šust a šum? –

Vše se dívá k oblakům.

Vlajíť ve vzduchovém víru

řasné kotouče papírů

k sobě přilepených, podobných

práporům korábů řadových.

Deset tisíc vran

s podoblohy slétá;

každá jednu plachtu smetá

u samých sněmovny bran.

Obrovské ty archy tištěné

k úžasnému vidoku

skládají se po boku

hlavy Atlasa osněžené.

Nevyzděný, papírový

Atlas vyvěžil se nový;

v povětrném jezeru

vrch se tratí v etheru.

Strachem mřeli by tu lidé; –

tiši byli Atlantidé.

Posléz přestalo to vlání,

přestalo i fofrování;

slunce poznovu zasvitne,

an ptačímu hejnu v zápětí

Havran s podoblohy slítne,

nesa list pod pečetí.

Strnulý tím zázrakem

vstává kvapným ruchem

s volných brloh celý sněm,

a naslouchá bystrým uchem

všelikému slovu

Havranovu:

„Spěchám k Vaším Láskám letem,

přijměte list ode pána

ctného Oraňa-Utana,

ředitele putujících světem

našinců gymnastiků.“

A v okamžiku,

pomyslit jen co se dá,

rozpečetiv psaní předseda,

čte adressu pana

Oraňa-Utana:

„Vznešená sněmovno na Atlase!

Čeho jsme se nenadáli,

našich vidin ideály

vtělivše se v tomto čase

překonaly naše naděje;

vše se hrne v naše koleje.

Jak v nás opicích,

tak i medvědích

velká masa lidí

umělce již vidí.

Lidé již se bratří s námi;

tělem jim nesmrtný duch,

duší těla puch.

Každý atom jest jim bůh,

a ten má všemocný ruch.

Brzo nastanou již dnové,

že my budem lidstva fetišové;

ne Musám,

lidé nám

stavět budou slavné chrámy.

V rozhodné té chvíli

k žádoucímu spějme cíli.

Vzmužme se, již blízek čas!

uma s vědou vodiž nás! –

Skoupil jsem Vám biblothéku

filosofů, přírodníků,

dramaturgů, romantiků

oblíbených ze všech věků.

Havran učené to zboží

na Atlase Vašem složí;

o ně s chutí se rozdělte;

času k průzpytu neželte!“ –

Takový byl listu závěrek,

a že všem byl velmi vděk,

osvědčilo provolání:

„Sláva nám, i sláva jemu

(Oraň-Utanu)!

Díky poslu, panu Havranu!“

voláno po celém sněmu.

A po tomto zaplesání

předseda, pan Slon, se ptá:

„A kde jsou ty poklady?“

Havran: „Vizte tam!“ odpovídá,

„Tam věd strmí výklady!

Poďte, o ně se rozdělte,

píli k průzpytu neželte.“ –

A hned vše se hrne z luhu ven,

aby ohlédalo zázrak ten.

Tam kde Atlas k nebi pne se,

kde svět na svých plecích nese,

vedlé nakupena druhá hůra;

pyšně strmí k oblakům,

o dva sáhy hor nestvůra

přesahá atlantský chlum.

Sněmovníci patří vespolek

na ten velikánský,

jakoby vulkánský,

vypuklý z propasti vrcholek,

nevědouce, mají-li se bátí,

aneb věži duté smátí,

jejíž větrolehké cihly

na provázcích vrány držely:

sotva ty však preč zamihly,

strmné papíry zadrnčely;

ač pak dutá splaskla sopka,

zůstala přec hezká kopka.

Náhle diváci však ustrnou,

když se vrata v kopci rozevrou,

a – jak Pallas někdy z Jova hlavy –

šerý Osel na odiv se staví,

klidně v podkopečku

z potištěných archů vyzděném

sedě na bobečku;

pod svým lehkým břemenem

s chutí něco dožvykuje,

listu cíp jen z huby vykukuje, –

až posléze dožvýká,

jako vítěz zahýká:

„Já! i já!“

Slon pak zavolá:

„Oslu čest!

on opravdu jest

kultúry Atlantské nosičem!“

a po Slonu zvolá sněm:

„„Oslu čest!

Náš kultúronoš on jest!““ –

Neví Osel, zdali žert s ním tropí;

povyšed ze svého zákampí,

uši dlouhé k zemi sklopí

a pokorným hlasem dí:

„Nejsem hoden, páni,

takovéhož holdování.

Co jest nosič, ovšem vím:

sprosták však nerozumím,

cože ze jmena

titul ten: „kultúra“ znamená.

Nosiče-li sněm náš potřebuje,

hřbet můj rád se podvoluje:

než důstojenství –

kultůronošství

na mou čest

docela mi cizo jest.“

„„Ó pokory idéale!““

vskočí Ježek v řeč mu dále,

„„Vy k vyššímu něčemu

určen jste, než na sněmu

býti rejster nosičem:

Vy jste našich Já-mudrců květ;

to ví celý svět.

Buďte naším vodičem.

My pod Vaším práporem

k výši věd se povznesem!““

K sebevědomí ač přiveden

v besedu učenců uveden,

Osel vážně se pohybuje:

než posud pochybuje

o svých nových titulích;

tona v plachých brikulích

sám se ještě ptá:

„Jsem-li já to? Osel já?“