Kapitola sedmá. Návrh.
Ze sněmu křidlatců král
přímo letěl na svou horu,
a spořádav věci dvoru
k obloze zavesloval,
jiskrnému,
železnému
nejsa nepodoben draku. –
Letí po obloze jasné,
až ve výsosti úžásné
mizne pozemčanů zraku.
Letí, letí
dál a dále,
přímo stále
přes hory a spády vod.
V pozápětí
země pod ním ubíhá,
moře před ním zamihá,
vzduchem nad vodami pluje,
jako povětrná loď,
až i moře převesluje.
Naposledy napnuv křídla
k Atlasu se blíží,
tam pak, kdež u Lvova sídla
vytýčené znaky zračí,
k zemi s oblohy se níží.
Perutě orlí zachvěly,
brky o půdu zazněly;
a vstříc hostu kráčí
ze svého paláce
čtveronožců samovládce.
Vítají se mocnářové oba;
shody žádoucí to doba!
Deset honů od jezkyně Lvovy
údolí se táhne hluboké;
nad ně skály pnou se vysoké,
dole stele chlad les kokosový.
V určitý den sem
položen byl sněm.
Od bílého rána
ze všech koutů země
sem se hrne, valí, tlačí
starších zvířat plémě,
div, že dolská brána
zástupům těm stačí.
Zaplápolá korouhev,
za ní kráčí Lev;
jemu v zápětí
Orel přiletí.
K přivítání panovníků
slyšeti pokřik sněmovníků:
„Sláva moci Vaší,
mocnářové naši!“ –
Orel má ve stínu palmy čísto
připravené místo;
Lev si na trůn sedne,
odkud celý sněm přehledne.
S trůnu mocnářovo
ozve se pak slovo:
„Nebudiž Vás tajno, věrní naši,
proč my Vás sem povolali.
Válka sice nás nestraší,
jížbychom se báli,
po celém teď světě
blahý pokoj kvete;
sejítí našeho jediná
ta jest příčina:
přišel k nám z daleka host –
Oraň-Utan, našinec,
z Paříže slovutný umělec.
Jeho zkušenost
přinesla nám novin mnoho,
ze všech dotknu toho,
cvičený že pán
důvtipný vymyslil plán,
jakby celé zvířat pokolení
dospělo k vyššímu zvelebení;
pročež jasného já ptactva krále
požádal, by k nám naschvále
najíti se dal,
a svou mocí nás podporoval.
Nuže pane
Pařížane,
zamýšlené plány nám,
líboli, vyložte sám.“
Přívětivě na to Lev
na Oraň-Utana kývá.
Celý sněm se na tribunu dívá;
Opičák vystoupí v jev,
a hned dvorně a pln důvěry,
vykládá své záměry:
„S úctou díky skládám,
nejprvé Vaší mocnosti,
i věhlasným Vašim radám,
že mně neznámému hosti
přáno zde hlas pozdvihnouti
a svůj záměr rozvinouti.
Rodiny Oraň-Utanské
pravý potomek –
a však pastorek,
z mládí z pouště Afrikánské
do Evropy zavlečen,
byl jsem v pověstné menažerii
v tanci vycvičen.
Sjezdil jsem v tom zajetí
celou Francii a Britanii,
Vlachy, Spaňhely a Turky,
Rusy, Němce, Brandeburky –
slovem celý slavný světa díl;
mladý věk jsem tak prožil.
Mistr jsem byl na provaze;
kozelce jsem metal;
jak mi veleno, se spletal
do klubka i do obruče,
skákal, tančil, hbitě, ruče.
Od všad mi zněla chvála
od diváků i od principála.
Malí, velicí našinci
slynou v tomto zvířetinci.
Vzdor své povaze
Slon na provaze
statně harcuje,
Medvěd vážně tancuje.
Tigr se Fenami,
Chrti s Hyénami
stolují,
svorně se zabavují.
Z děl a pušek střílí
Zajíci,
ano i výtylí
Čiškové a Stehlíci
stávají na stráži
jako vojíni;
druzi nelíní
ze studně si vodu váží.
Přírody my synové
chápaví jsme tvorové;
v nezkažené sile
vynikáme v každém díle.
V Anglicku provádí prý
zvěř i divadelné hry.
To mi vypravoval
vrátný zvířetince Jan.
Dobrák! vždy mne politoval,
když mne skáral přísný pán,
že se nezdařil mi někdy skok,
aneb zmotal v tanci krok.
A když po domově roztoužen
já se mrzel na bezděčné rejdy,
on se vlídně usmíval
a mne těšíval:
„Pro tu řídkou pokoru
nedávej se do vzdoru;
nebuď pro to zarmoucen!
Z dobré vůle vyšší tvor –
člověk – zvířecí vyvádí šmejdy.
Maře lidskou cenu
zlata za odměnu,
za ten duší mor,
odívá se lhář
ve zvířecí tvář –
v Žábu i v Opici,
v Medvěda, v Oslici.
„Kilsching“, tuším, bylo jeho jmeno.
A jak slavno! a jak ctěno
bylo to falešné zvíře!
Nepodobno k víře!
Hlavní města, novot chtivá,
tak se za ním fantila,
jak by poprvé za živa
žábu byla spatřila.
Závistí herečky mdlely,
a zpěvačky hořem mřely,
že co jim nebylo přáno,
přetvářené žábě dáno.
Ideál všech krás je divadlo,
očí, uší, srdcí vábidlo.
Mladá tanečnice,
libohlasá zpěvkyně,
útlotělá herkyně –
světa teď jsou panovnice;
královsky se odměnují,
královsky se oslavují.
Šviháci se pár po páru
zapřahují do kočáru,
a svou hlučíc po cestě
vozí králku po městě;
a ba kdesi tuto čest
vytrženců šest
vzdalo také té Lži-Žábě;
voziliť ji s bujným vřeskem
jako hřebci celým městem
u vítězoslávě.
Ty jsi v nepodobné míře
pyšné, hrdé zvíře!
Člověk hrává si na tebe,
a ty – stydíš se za sebe!
Nebuď pak
citliv tak!
Dělej všecko s chutí,
i když tebe nouze nutí!
Neškareď se, vesel buď,
všecky vrtochy vypuď!
Pracnější je lidská píle;
tanec lidem kratochvíle.
Život tvůj je lehká hra:
a ta byla by ti obtížna?
Tance milci
svrchovanou poctu vzdali
požabilci:
co by tobě udělali,
kdyby jsi ty z opíčáka
přestrojil se za šviháka?
Zkus to! vezmi na se kalihoty
ze skotinku strakatého,
vestu z křiklavého
karmazínu;
s ostruhami boty
ze žlutého marokýnu;
límce škrobené,
rukavice hlazené,
zelený frak šosatý
a cilindr baňatý.
Vystup ve paruce,
v oku skélko, bičík v ruce,
cigaretku dýmaje,
a posuňky dělaje
po furiantsku;
po švingulantsku
na prknech si vyšlapuj,
zdvořile se pokloňkuj,
a pak dělej dál,
jaký ideál
vnukne tobě unešený
duch tvůj rozjařený;
dělej všecko „con amore“:
a sám uhlédáš,
jakého furore
na aréně uděláš!“
Tak můj vrátný pravil
a mne najednou
hoře všeho zbavil
veselostí svou.
Poděkovav za to
odtušil jsem na to:
„„Budiž můj,
budu tvůj!
Jestli mne osvobodíš,
co dovedu, uvidíš;
z círku známť já hejsků zvyky,
pokusím se o ty cviky.““
Došla smlouva Janu mému,
pán můj daroval mne jemu
za výsluhu. Sproštěn trápení
vyšel jsem bez prodlení
s Janem z Pařížského zvířetince.
Podle rady svého dobrodince
odešli jsme do Spaňhel;
pas náš v onu stranu zněl.
V Barceloně od hlavy do paty
Jan ušíti dal mi nové šaty.
S rozkoší dle jeho rady
hodil jsem se do parády;
vzal jsem na se kalihoty
ze skotinku strakatého,
vestu z křiklavého
karmazínu,
s ostruhami boty
ze žlutého marokýnu,
límce škrobené,
rukavice hlazené,
zelený frak šosatý,
a cilindr baňatý.
Vystoupil jsem ve paruce,
v oku skélko, bičík v ruce –
švihák hotový
novomodový.
Ledva jsem se ukázal,
lid se do tleskání dal.
Bylo radování,
bylo podivání
na ten novokrojný div.
A když já po švingulantsku
vtipně se posuňkoval,
a po furiantsku
skélkem zalornětoval,
a cigarku zapáliv
dýmaje jsem zakouřil:
vše diváky,
i šviháky
k vytržení jsem vybouřil;
nebylo konce tleskotu,
nebylo konce jásotu.
A když na poděkování
za uznání
mého umění
klobouk sundav dvorně,
jsem se v prostřed hlučení
na vše strany skloňoval pokorně,
tolary a reály
doň i vedle k nohám padaly.
Výsledkem tím potěšen
pravil Jan mi v druhý den:
„Hle, co již
vyvádíš!
Napodobuj ještě pantomínou
dámy s krinolínou,
uč se kroutit,
vzdychat a se rmoutit,
kdy se líbí padat v mdlobu,
křeče dostat každou dobu:
a pak bude čas,
abys došel na Atlas
a vybídnul druhy své
k veselo- i činohře.
Hledej v horách Afriky
způsobilé dobrovolníky
a zarazme pravidelný
spolek divadelný.
Spojte se a cvičte zvířata,
srstnatá i pernatá:
krkem svojím
za to stojím,
že jak mile vystoupíte,
sláva herců člověčích uhasne,
podivením svět užasne;
vy se nad lid proslavíte.
Básníci vidinoplodní,
štěpno-rýmo-rodní
jen za dárek,
honorárek
napíší vám celý krám
geniálních
bestiálních
frašek a komédií,
pantomín a tragedií,
baletů a melodram,
a pro štědrost vaši
budete vy páni
Mecenáši
jmenováni.“
V Tangeru prodlévá Jan,
volen býti našim pokladníkem,
jednatelem, společníkem;
čeká, přijme-li se plán.
S jeho návodem vzděláme vtip;
ať je na počátku něco chyb:
časem závady vše překonáme,
s člověkem se směle v zápas dáme
v dramatickém umění.
Zbývá jenom Vaše,
hlavy naše,
příznivého svolení.“ –
Tím host obšírnou
řeč dokončil svou.
Zvířat samovládce
odpověděl krátce:
„Lahodná jest Vaše zpráva,
vábivá budoucí sláva:
věc je však důležitá;
k vyzralému rozhodnutí
rada nestačí okamžitá.
Vážná příčina ta nutí
na dva dni odročit sněm,
aby každý mezi tím
rozmlouváním společným
seznámil se s věci povahou,
a pak s dobrou rozvahou
projevil o ní své zdání.
Po všestranném rokování
dozraje pak úsudek.
Doufám, že to všem
bude vhod a vděk.
Zatím, pane hosti,
po libosti
mezi námi odpočiňte,
a se v besedách přičiňte,
co za dobré zdá se Vám,
pověditi nám.
Třetí den po září ranní
počne sněmování.“
Dí a s Orlem vážně odchází;
dvořanů jej řada provází.
Za ním provoláno ze sněmu:
„„Sláva králi moudrému!““