Kapitola šestá. Volba.

„Vy jste pěkný kroníkář,

horší, než byl Hájek lhář,

a ta vaše kronika

zázračná jest motyka,

ze které se dříve střílí,

než nabíjí!

Nezačal jste dle pořádku

od počátku!

Kdo jest onen pán,

jenž těch deset tisíc vran

poslal v onen čas

na Atlas,

a dal první příčinu

k podivnému vývinu

Atlantidů?“ –

„Aj to jest básnický kus;

také pan Virgilius

začal z konce Aeneidu.

Toť byl jeho vtip!

Neviňte mne z chyb:

já Vám k vůli

počátek uvedu v půli.

Malé ztrpení!

vybleskne vysvětlení.“

Na Adule, kde se prýští Rýn,

Orel, ptactva král, má skalný týn.

Ondy přišli posli k němu,

žádajíce s uctivostí

Jeho ptačí vznešenosti;

„by přišel k valnému sněmu

co nejspíše

do stanu čtvernožců krále Lva,

tam že o blaho své říše

pojednají oba dva.“

Na pozvání krátce

pravil ptáků samovládce:

„Vyřiďte mé služby králi svému;

přijdu k němu.“

Sotva posli poodjeli,

Orel ptactvu sejíti se velí.

Lesem, polem ohlášeno,

po obloze rozkřičeno:

„by starosty ptáků všeho druhu

třetí den se vynajíti dali

na zeleném luhu,

a tam krále Orla dočekali.“

Z polí, z lesů šíré země

slétá se a vítá ptačí plémě,

a se hostí v kruhu

na zeleném luhu.

Kde kdo může,

muž dle muže

stánek sobě hledá,

a nalezna sedá

na větev, na suk,

na pahejl, neb do křoví,

neb na pařez dubový.

V dole křik a hluk;

každý pták svou hude píseň,

roste hluk a roste tíseň.

A již byly v dlouhé řadě

hlavy ptactva pohromadě:

ticho! – Aj což ústa náhle váže?

Na obloze Orel se ukáže,

s povolna se dolů spouští,

a na vrchol duhu zasedá;

z dola, z křoví, z houští

sněm se do jásání dá:

„Živ buď, zdráv buď králi náš!“

Orel na to praví:

„I vy buďte zdrávi!

Dobrý jsem pán Váš.

Vězte, věrní moji,

jak mé říše věci stojí.

Pozván ode krále Lva

mám přijíti co nejspíše

do Afriky k němu;

tam na valném sněmu

o blaho své říše

pojednáme oba dva.

By však na ten čas,

než se vrátím zas,

v míru zůstal ptačí stát

a v něm zachoval se řád,

listinu tu já vám

odevzdávám,

zákon napsaný

pro vše občany;

ručí vám za jistotu

jmění, cti a životů.

V tuto dobu sněm

z pokolení svého

ptačího, přirozeného

zvolí sobě vládce,

jenž na místě mém

spravovati bude vás.

Volte! svědomí buď jen váš rádce.

Dávajíce hlas

k moudrosti a ctnosti prohlídejte,

k obecnímu blahu zřetel mějte.“

Skončil. Všecko trnulo;

synové nevolné přírody

náhle došli svobody.

Každý plesá;

z dola, od luhu a lesa

k Orlovu staništi vzhůru

v jednohlasném kůru

jásání se hrnulo:

„Živ buď, králi,

hoden slávy!“

Odjinud se volalo:

„„Vítej šťastná příhodo,

vítej svobodo!““

Všecko plesalo.

K volbě teď se chystá sněm,

a co se děje v něm?

Na bílo a licho

náhle bylo

všecko ticho;

srdce všech se rozbouřilo.

Z plápolavých tváří

nepokoj se září;

veliké i malé hlavě,

Vejru i Pěnkavě,

Sokolu i Vráně

snilo se o slávy bráně.

Jako rozpuštěným vřelým voskem,

po cti touha vrtěla všech mozkem.

Stejné v tom okamžení

hlav proniklo myšlení:

„Což kdyby mně štěstí přálo,

a se náhodou událo,

že mne vyvolí za náměstníka?

Čas i místo vhod –

oslaven by byl můj rod.

Naděje v mé duši vzniká! –

Žel že nejsem samoten; –

tam můj sok, tam ten.

Než ni ten, ni onen toho času

nedostane mého hlasu;

hřích by byl tu zmařit chvíli,

když bych sám postoupil k cíli.“

Od prvního

až do posledního

každý pták tak rokuje,

štěstí sobě slibuje;

ve všech srdcích se to: já!

mocně ozývá.

Nicméně jsou volenci

všickni vlastenci;

blaho vlasti všechněm na rtech zní:

co však srdce žádá, nepoví.

Přelaskavě,

usmívavě

jeden na druha se dívá,

div že láskou nerozplývá.

Sladká slova „Přítelinku,

strýče, sousede, kmotřínku!“ –

ode všad si šeptají,

líbají se, zobají,

pazourky podávají:

svůj však záměr drží podtají.

V sněmu byl též chytrý ptáček,

Sedmihlásek – posměváček; –

on všech ptáků napodoboval:

začež ale pověst jistí,

že byl u všech v nenávisti;

opovržen všemi opovrhoval,

zvolit jej nikomu nenapadlo:

závist ale, cti lakota, pýcha

na konci vždy bývá licha.

Tak to v sněmu také padlo.

Aby hlasem svým

druha neobohatil,

a vladařství sám se doplíchtil,

přepodivným vnuknutím

každý v ten osudný čas

přemítá na mysli,

by dal tomu hlas,

koho zvolit druzí nepomyslí.

Posměváček volil – Střízlíčka,

ze všech nejmenšího ptáčíčka;

druzi nechtěli sice toho ptáčka,

zvolili však – Posměváčka.

Když to zlopověstné jmeno

z urny bylo vytaženo,

a souhlasný nález prohlášen,

jako bleskem omráčen

nad svým nálezem

trnul celý sněm.

Z mrtva ticha Orel pak

počal tak:

„Koho žádáte si, mějte

za vladaře svého,

a jej poslouchejte,

jako mne samého. –

Sedmihlásku, bdi

nad příkazy mými,

abych nad neposlušnými

navrátiv se, nemusel pronést

spravedlivý trest.

Zvláště bdi nad mládeží,

ať je slušně veselá;

a však výtržnost ať nedělá.

Nikoho nepotlačuj,

nikoho nezarmucuj.

Na zlou neužívej

moci sobě svěřené;

souditi pře neprodlívej,

všecko dobře měj opatřené.

Zákon, který všem jest dán,

stejný všech i tvůj jest pán.

Odpovědné jsou tvé činy;

chraň se bezpráví a viny;

domů až se navrátím,

zásluhy tvé oplatím.“ –

Ledva to dopověděl,

z luhu Orel odletěl.

Bělmo s očí ptákům spadlo,

mrtvé ticho vůkol vládlo;

posléz vyvolený vládce

k dubu Orlovu se přibočí,

na větvičku vyskočí,

a dí pochlebně a sladce:

„Moudří, počestní,

slavně pověstní,

vtipní, umělí a učení,

ctnostní, mocní a urození

zemané a měšťané,

rolníci a lešané!

Díky skládám Láskám Vašim

za důvěru na mne složenou:

než já lekám se a straším,

pomním-li na péči zmoženou –

na břemeno vlády.

Jediná mi květe naděje,

že mi Moudrost Vaše přispěje,

podajíc mi v pochybnosti rady.

O lásku a přízeň Vaši prosím,

sluhou Vaším býti se honosím.

Zatím však se dobře mějte,

zdraví svého požívejte!

Po neděli se zas uvidíme

a co potřebí zde vyřídíme.“ –

Mluvil Sedmihlásek, mluvil vážně;

pokoru na tváři líčil snažně:

v srdci ale všem se smál.

Nečekaje, co sněm odpoví,

z luhu za les dubový

zdvih se domů pospíchal.

Sněmovníci užasnutí

jako ze sna se probírají,

divně na sebe se dívají;

každý rád se přelhat nutí,

že to byl jen pouhý sen –

ovšem snili v bilý den, –

posléz ku svému zármutku

věří hotovému skutku,

učiněn že náhodou

Sedmihlásek vévodou.

Všem se zardívaly studem líce;

v svědomí se zpět ohlížejíce

bolně nesli své ponížení.

Jediný jen Střízlíček

sem a tam poskakoval;

dětinsky se radoval,

že ho Sedmihlásek-Posměváček

za zprávce chtěl míti,

i nepřestal z toho vesel býti;

proto nejmenší ten ptáčíček

slove do dnes Králíček.

Nový vládař zatím domů spěchá;

ledva přijala ho vlastní střecha,

svolá četnou rodinu,

a o svém povyšení

vypravuje novinu.

Od všech končin země

obešle své plémě.

Poslušni poručení

sletěvše se dalecí i blízcí,

s podívením slyší,

jaké hlava jejich došla slávy,

posléze jim vládař praví:

„Příhodní nám zavítali dnové;

vidím cíle, směry, snahy nové.

Dokavád mi přeje štěstí,

chci vás také k sobě vznésti.

Neboť ve svobodné říši

dlouho netrvá ministrů sláva;

jednou král jim pas,

podruhé jim zas

odpor sněmu kvinde dává.

Na dni čitají se státní služby,

krátké hody mnoholeté tužby.

Protož věhlasný politikus

Sebe a své opatřit pospíší,

než obrátí domů vůz.

Známť já lidské spády,

jak se chopit vlády.

Slyšte, jakou Vám

instrukci vydám.

Všude rozstavujte stráže,

na líc jako slepi, hluši,

nastavujte oči, uši,

kdykoliv se příčina ukáže,

ku sousedům na besedy choďte,

dle potřeby měňte hlasy,

hovte choutkám každé strany,

s Vránami kvákejte, jako Vrány,

Čápy k dobrým lovům voďte,

a Krkavců zvete na pospasy.

Kde co vázne, kdo mne haní,

kdo se besed vašich straní,

vysliďte a vypátrejte,

mně pak o všem zprávu dejte.

Takovou politikou

každý svého bude štěstí tvůrce;

pod záminkou všelikou

pokoříme své odpůrce.

Ohledejte slabiny

ptačích mérů, županů,

prefektů i alkaldů,

proti ním získejte příčiny.

Snadno kyj najíti,

chceli psa kdo bíti;

svržených pak důstojenství,

důchody a příslušenství

vám se dostanou.

Ba dni nastanou,

že co budem chtíti,

pokaždé se musí díti.

Pánem v říši ptačí jediná

musí býti Sedmihláština.

S chutí ku práci!

chvíle zmařená se nevrací.

Totě tajná politika naše:

vyvést ji buď snaha vaše!“

Po tom prohlášení

rodina celá

Sedmihlásková

plným hrdlem zaplesá:

„„Zdráva budiž naše hlavo,

naše pýcho, čest a slávo!““ –

Sedmihlásci rozjaření

v pole odletí i do lesa.

Všady rozstavují stráže;

na líc jako slepi, hluši,

nastavují oči, uši.

Kdykoliv se příčina ukáže,

ku sousedům na besedy chodí;

dle potřeby mění hlasy;

hoví choutkám každé strany,

kvákají s Vranami jako Vrány,

Čápy k dobrým lovům vodí

a krkavců zovou na pospasy.

Kdo však Sedmihlásky haní,

kdo se besed jejich straní:

slídí, pátrají a přeslýchají;

živým, mrtvým mozky prohlédají.

Kde vad není, něco vymyslíce,

přilhávají honci v politice,

a nesmírnou klevet hromadu

nosí k náměstníku Sedmihlásku;

a ten osočených sází s ouřadů,

a pro svého rodu lásku

jejich místa osazuje svými

miláčky a příbuznými.

A to čině omlouvá se krátce:

„Odpovědný já jsem vládce

pod přísahy vazbou velikou;

o jednotu přisluší mi dbáti:

Jedna mysl, jeden stát!

jedna řeč a jeden řád!

jedna vůle,

samý svor!

žádná půle,

žádný spor!

Kdo s tou nestojí politikou,

nemohu za něho státi.“

Zponenáhla jenom jeho stvůry

uvedou se v prefektury.

Ve sněmovny lůně

i též na tribuně

sedí uplacení jednotíci,

a ti pískají,

smějí se a vřískají,

mluví-li jich odporníci.

Sněm se na své právo, na listinu

marně odvolává;

vládař Sedmihlásek všecku vinu

na Nesedmihláscích pohledává.

Posléz neozve se opponent;

„tak! tak“ říká parlament.

Mocné ptactvo nedá

viděti se na sněmu;

vládaře nenáviděcí hledá,

jakby pomstilo se mu,

a toužebně čeká času,

až se král sám navrátí,

vladařův pych ukrátí

a pokoří bujnou chasu.