Kapitola třetí. Osel kandidát.

Osel spal jen málo;

mnoho se mu zdálo.

Sotva den zasvítal,

snídaní si hledat vyšel,

a než k tomu přišel,

potkal Ježka na rozcestí,

a ten hned

kořil se mu na pohled

a jej dvorně vítal:

„Mnoho cti a štěstí,

pane z Ušáků:

kam tak vážně? –

O čem pak tak snažně

z rána rozjímáte?

neli o besedách písmáků? –

čili thema hotové již máte

k učené disputaci?

Malá věru doba přejde,

a zajisté Vámi vzejde

umění všech regenerací!“ –

„„Vy mé hlavě,““

řekl Ušák upejpavě,

„„příliš pochlebujete...

a však...““ později pravil:

„„Opravdu-li pozorujete,

žeby lze mi bylo,

abych se k něčemu připravil?

Učená mi málo známa říše;

poraďte mi, co by spíše

našinci sprostému

poněkud se poštěstilo, –

poraďte mi, pane, čím

světu učenému

já se zavděčím?““ –

To dí šerý akademikus.

„Snadná rada, pane kandidáte,“

vece Ježek, „snadná práce;

řeknu krátce:

buďte kritikus;

k tomu krutě dosti vtipu máte.

Stránky spočítejte,

formát se cenou udejte,

chyby neberte na vážku,

a citujte něco na ukážku;

chvalte skladatele bez rozdílu,

nevšímejte si omýlů,

chválu vzdejte tisku a papíru –

a kritika na mou víru

dokonale bude hotová,

arci nevinná,

ta rokoková:

ta však vyhovuje všemu,

ta se líbí lidu pokojnému;

z té se skladeteli vděk

doví každý Čecháček,

co věděti chce,

v knize hledati co lze. –

Jinák sobě počíná

kritika ta novomodní.

Duchové vidinoplodní

tu slov sypou květolesky,

onde vrhou hromoblesky;

vtipem blýskají,

vtipem třískají;

za přijaté sportule

krásné sypou floskule:

poraněni ale holí

mstí se opepřenou solí. –

Arci málo vděčné

bývá to řemeslo;

jako blesk a posel boží,

vtip je zboží

nebezpečné.

Znáte přísloví a heslo:

„Láska za lásku!

za ústrček výprasku!“

Ovšem aby pomstě té ušel,

obranu vtip vynašel:

kuklí jmena líčeného

chytře sebe zastírá,

a na soka odporného

z husté mhy jen dotírá.

Někdy Čech přechází do Němec

a zakuklenec

pašuje přes hranice

samé lži a klevety,

stříhaje račímí klepety

strojí pranice,

a nedbaje svých

krajanů přirozených

z daleka jim v oči písek hází,

a velblouda sází

na nos cizincům –

jejich známým příznivcům.

I Vy, pane kandidáte,

tu jakou nejširší máte,

kukli na hlavu navlékněte,

pod ní uši přimkněte,

a pak chvalte nebo haňte,

koho koli –

slony, voly –

hanou nebo chvalou raňte; –

od oslíka daná

pochvala neb hana –

obé jest

stejná čest.

Ano já se sázím s Vámi,

kritiky že osličí

budou mezi kritikami

ostřejší, než moje jehličí.“

Sotva skončil jehlatec,

zvolal živě ušatec:

„„Chraň mne před kuklí tou nebe!

Ej já dobře poznávám,

že bych také v kukli sebe

v šanc a nebezpečí dal.““

Poznovu mu Ježek předkládal:

„Radím tedy Vám:

buďte básníkem!

choďte pod paždí s rýmovníkem;

jako oheň – dým,

vidy budí rým.

Snadná také věc

býti veršovec.

K veršům potřebí jen sluch:

a hle kromě Vás

lepších sluchů – delších uší –

nemá jiný čtveronohý duch.

Samohláskový Váš hlas

tělo proniká i duši;

Vašich úst otevření

duší hne k vytržení.

Vaše mocné plíce

totéž činí

ne-li více,

než co oheň básnícký;

neb ten bývá nyní

podpal jen mechanický.

V to tajemství vniknul jsem

skrčen v loni

na jabloni,

pod nimž brzy živě,

brzy snivotklivě

mluvil básník s veršovcem.

„„Odkud, pane, béřete

k vysokému

letu svému

čarodějné perutě?““

Ptal se veršovec. –

„Lehká věc!“

Zněla odpověd básníkova,

upřímně opravdová.

„Slyšte, a chceteli, použijte

zkušenosti mé.

Nosím stále, jak vidíte,

tato zrnka ve tobolce své. –

Cikánka je učila mne znáti. –

Kdykoli chci psáti,

zrnko na prach roztluku

a pak spolknu z něho pilulku:

a hned jako míčem hrá

fantasie má

nebes hvězdami

a zas pekla hrůzami;

jindy ranou upíra

na bol světa stůně,

hoře věčné tajíc v lůně

pořád živa umírá;

jindy divě

samolibě

křečemi se trhá,

a přežíti nechtíc ostudu

hrdě klnouc osudu

v zoufání se vrhá.“ –

Nuže pane kandidáte,

krom bodláků ještě znáte

jiná polní semena?

Slyšte, co Vám radím:

s chutí vše semínka okoušejte,

básnivé zrnéčko vyhledejte;

já se oč Vám libo sadím,

že z Vašeho plemena

samí tvorčí vyjdou básníci,

klasičtí romantici.“

Ušák zas odpověděl:

„„Pěkně děkuji za tuto radu;

než bych pro básnivé sny a vědy

sám na sobě okoušeti měl

všecka semínka i tajné jedy,

budu jídat za čas hladu

trní jen a bodláčí;

to mi půjde k duhu líp,

smrtí nekoupím si vtip.““

Ježek po tom opáčí:

„Neráčí-li opatrný pán

hledati ve básnění

své zalíbení,

mám pro Vašnost jiný plán.

Dle příkladu moudrých Sov

vystupte co filosof.

Jméno to Vám, milý brachu,

nenaháněj strachu;

K mudrcké pověsti

jediná

vidina,

věta cestu klestí.

Pro své průpovědi slavní

bývali mudrci starodávní;

nyní též ten sluje filosof,

který starý rozum slov

samolibě převrací

a na ruby obrací.

Slyš, můj příteli,

nějaká snad příčina

přec tvým mozkem zavrtí,

buď to třeba vidina

kým a kdekolivěk ztracená:

tebou zas nalezena

oslaví tě před smrtí.

Mluv jen něco nového,

nikdy neslýchaného,

třeba slina řeč tvou vedla,

brada na rozum si sedla.

Co kdo tvrdí, upírej;

co popře, za pravdu měj.

Uhodí-li kdo tě holí,

dokazuj, že to nebolí.

Upři starodávné přísloví:

„Komu s hůry dáno není,

z apatiky nekoupí.“

Upři: „Kde nic v mozku není,

rozum snadno prohloupí.“

A já pokud sám netřeštím,

slávu mezi mudrci ti věštím.“

„„Již mi něco připadá!

dobrá, Ježku, tvá rada!““

Zvolav Osel vyskočí,

na nohách se zatočí,

obrátí se k luhu, kde

bývá spolné sedání,

mysle, že již volá čas. –

Ježek za ním zticha jde.

By však slabé paměti

strach nezlámal vaz,

Osel měl obzvláštní nadání;

přimknuv očí

do sněmovny vkročí,

a počíná hned přednášeti:

„Kde nic – není –

tam nic – není.“ –

Zamlčel se dále nevěda.

Když popadla Osla křeč,

Ježek, věrný jeho nohsleda,

napovídal jemu řeč:

„Hlava má – je prázdný strop,

břicho moje – smyslů hrob,

trochu větru – jest můj duch,

mozek pára – srdce puch;

ze mne – jako ze všeho –

nezbude – nic ničeho;

všecko vejde – v zapomenutí;

scepeně i já –

pominu i já!“

Ježek dále nešeptal,

Osel víc nezahýkal;

a však v mysli napnutí

doufal, že jak přestane,

doba slávy jeho nastane.

Ve tmě nemoh dále státi,

marnost počala s ním hráti,

oči, hubu otevřel,

ale – náhle sklopil uši;

živou duši

kolem neuzřel.

Darmo vedl řeč, sám nevěda,

že je prázdna beseda.

Poslouchal jej hluchý háj;

minul Osla slávy ráj.

Smutně kroky domů naměřil:

poodešed ale dále,

tvář vyjasnil nenadále,

vida – oku sotva uvěřil,

za stromem jak někdo skryt,

do tobolky něco psal.

Osel stanul jako v zemi vryt,

v duchu se dotazoval:

„Kdož to asi?

Brada jeho opičí,

oči kočičí:

ale bledé líce,

a co více?

pod nosem hle kníry,

stříhané dle míry!

Ruce dvě a nohy dvě,

obuty však oboje!

Klobouk slaměný a frak,

k boku myslivecký vak!

Nepodobno víře!

Fračidlo to není zvíře.

Člověk tedy!

přišel na výzvědy –

proč v tu chvíli právě?

A hle něco píše –

co jiného, než mou průpověď!

Jistě poslouchal mne pán! –

Hleď, ušáku starý, hleď,

k jaké na světě jsi slávě

povolán!

Mysli o sobě jen výše;

promluvils’ jen málo slov

a hned po učené říši

ohlas jejich lidé píší.

Kdož ti upře, že jsi filosof?“

A opravdu Oslovo

nebylo daremné tušení;

Atlantský turista v nadšení

jeho průpověď vzal na slovo.

Sám on – veliký básníků lev,

vsál ji ve svou vlastní krev.

Šťasten a blahoslaven

filosof i básník ten,

komu přeje miláček salónů; –

takový Atlantský turista;

byť by nebyl jurista,

vydá víc, než trouby famfarónů.