Kapitola z mojí „Bohémy”.

Můj přítel, hoch to ctného jména,

vzav na se vážnosť Demosthena,

když jsme šli včera Příkopy,

mých hříchů vyčítal mi řad

a spustil na mne proudy rad

a řečí celé potopy.

„Jsi dost stár,“ pravil, „moh‘ bys dbáti

směr jiný svému žití dáti,

líp hospodařit časem svým,

máš rozum, sil dost, máš i cit,

moh’ chvilkama bys pomyslit,

jak asi bude na podzim!

V čítankách včela otřepaná

už od prvního sbírá rána

zásoby k zimě v letních dnech,

jen líná chasa čmeláčí

svůj bídný život dovláčí,

když svadnou květy po sadech.

Co’s vykonal? Pár veršů planých,

pár citů v rýmech otřepaných –

to všechno, hochu, není nic;

pak Musa tvá je koketta,

jež milovala Musseta

a řadu jiných pěvců víc,

jak aspoň muži zachovalí

po vlastech tobě vyčítali.

Co dokázat chceš tedy s tím?

Toť sport jen; toho, hochu, nech,

ty žiješ nyní v letních dnech

a mysli raděj na podzim!

Ty hlouposti, jež v kufru skrýváš,

a na něž se vždy půl dne díváš,

ty musíš dáti ohni v plen,

ty kytky, stužky, portraity

a listů balík prokletý –

toť hříčka pro studenty jen!

Vždyť v lásce, jako v jiném vždycky,

jsi, hochu, značně nepraktický,

čas zabíjíš a mrháš cit,

hleď postavení dojíti

a pak se můžeš ženiti,

sám ti chci při tom k ruce být.

Tví spolužáci, dávní známí

si života cíl našli sami,

a hleď, jak žijí blaženě:

jsou professory, lékaři,

klid sídlí jejich na tváři,

a lid jo zdraví nadšeně.

A nezapomeň,“ končil vřele,

„že stáří přijde náhle, směle,

a dotkne se tě prstem svým;

jen bídná chasa čmeláčí

svůj život s létem dovláčí –

ó mysli, mysli na podzim!...“

Dík, příteli, dík, dobrý hochu,

tys nahradil mi kostel trochu,

kde nebyl jsem již mnoho let,

já nepřetrh’ tvé řeči val,

já, lotr, já tě poslouchal

a smál se stavbě tvojich vět!

Vše marno. Ona koketta,

jež milovala Musseta,

mne příliš spjala v jařmu svém,

s ní léto žití utratím

a životem je zaplatím,

jak čmelák v přirovnání tvém.

A bez závisti k těmto vzorům,

k těm lékařům a professorům,

své doby nepraktický syn,

až jednou uvadne můj květ,

bez slz a žalu vrhnu zpět

svůj život v prach a hrobu klín;

tak po posledním karnevalu,

když láska moje přišla z bálu,

ta s šedivýma očima,

v kout vrhla rukou bezcitnou

vějíř, jenž dohrál roli svou,

jenž v postě málo ceny má...