Kapka.

Aj padla rosa v pláň i květné luhy,

již slunce plamen v ní se zrcadlí,

květ rosy vláhou znovu omladlý

se třpýtí leskem sedmibarvé duhy.

Ty kapko rosná, velké divy snováš,

tvým nitrem proudí tajemný se ruch,

ač skroven tvůj jest demantový kruh,

přec bol i radosť mnohou v sobě chováš.

Ty v páry změnivši se pluješ vzhůru,

až k nebeským se vznášíš prostorám,

a z mraků černých ssíláš blesku plam,

i hromu rachot plodíš v děsném kůru.

Ty v dešti žírném padáš v pláni zpráhlou,

a tokem mocným plníš řečiště,

že dálných moří šírá jeviště

se plní vodstva zpoustou neobsáhlou.

Teď spojivši svých sester myriady

loď pyšnou houpáš šíjí úlisnou,

však vichorem-li ňádra tvá se dmou,

tu v propasť vrháš oběti své zrády. –

Tak bol i ples v tom světě často vzplane

mi z jediného pouze pramene,

a mysl má, kdy na ně zpomene –

tu dvojí slza z téhož oka skane. –