KAPKY DEŠTĚ V LISTÍ ŠUMÍ...

Kapku deště v listí šumí,

s tichou nocí hovoří –

v měkkém obejmutí dumy

zírám oknem v nádvoří.

V jejích loktech sní se hebce,

jako v ženy objetí –

v zkolébané do snů lebce

co vše mžikem přeletí!...

Dávno rozpadaná města

s věžemi a se štíty,

k nimž nás mládí vedla cesta

růžovými úsvity.

U ní k nebi naše touhy

vyrůstají topoly –

jaký lán to cesty dlouhý

na konec až údolí!

Ale tu již cíl náš kyne,

zvou nás věže městských bran –

nedbali jsme, krev že plyne

z utržených cestou ran.

Okřáli jsme, douškem vína

palnou žízeň zkojili –

ale žádost neusíná:

dále zase o míli!

Dále z města druhou branou

neznámý nás vůdce zval –

k předu každý, zřídka stranou,

nikdo v zad se nedíval.

Houfec náš se tenčil stále,

mnohý cestou schvácen pad’ –

s bohem, bratře, nutno dále,

stihnout pyšných cílů hrad...

Kapky deště v listí šumí,

s tichou nocí hovoří –

města rozpadla se v rumy,

netoužím již v zámoří.

Netoužím již v pyšné hrady

zlatých bání, zlatých střech –

bílou chatu prosté vnady

buduji teď v pozdních snech.

Tichou chatu odloučení,

skrytou v nekonečný hvozd –

za ním bude světa vření,

minulost i přítomnost.

Co je v dlani budoucnosti,

co nám vzroste v úhoře,

viď, má ženo, tiší, prostí

dočekáme v pokoře...

Kapky v tichém dopadání

na lupenech ševelí –

prší v roli požehnání,

již jsme láskou oseli...