KAPLE U MOŘE.

Cesta pokraj moře; dolů skály sestupují

širokými stupni, důstojnými moře prostoru,

které, když je větry z klidu vyruší a vzdují,

vystupuje po nich s kypěním a šumem nahoru

a kam nedostoupí, k cestě, k piniové aleji,

stříkne aspoň pěnou, tisícerou slanou krůpějí.

Jdu, tou cestou váben, až kde v moři končit zdá se;

skalní výběžek tam změněný směr břehu zakrývá,

na něm maják světla zeleného vypíná se –

před ním, dlouho skryta, z myrtí ve slunci se usmívá

kaple běloskvoucí: okna kruh jen v štítě, nad štítem

siluetu zříš zvonku nevysoké klenby průsvitem.

Podvečer sem ženy chodívají v černém rouše,

s růženci jdou v rukou, s polohlasnou na rtu modlitbou;

cílem jejich kaple bílá na výběžku souše,

poutnice v ní mizí při západu skrovnou pod krytbou.

Za nimi jsem vstoupil, ač mi zašla doba mystiky –

uvnitř ovanul mne dojem nečekaně veliký.

Divná svatyně to! Obraz matky Ježíšovy

skrovném na oltáři v šeru kaple málem přehlížíš –

zříš, jak plní stěny obraz mnohý starý, nový,

na nich místo světců lodi různých tvarů zříš,

na vzbouřeném moři míhají se stěžně, komíny,

pod každým z nich nápis: Ztroskotal se Anno Domini...

Člověk svému božstvu skrovný chrám tu vybudoval –

zatím valné moře vítěz vniklo kaple pod střechu;

člověk pod tím krovem památky svých žalů choval,

v božstvu, jež si vznesl, zbožně hledaje svou útěchu –

zatím v dějích lodí, které s lidmi klesly pod vody,

psal sem epopeji věčné, nekonečné přírody.

Moře na obrazech vlnami se prudce vzdýmá,

živel vody s větrem v obrovitém, velkém zápase,

z mračen proudy řinou, blýská se a – slyšíš – hřímá,

propast otvírá se, kde dřív hora vody zvedla se,

z ní zas jiná vstane jako velkolepá mohyla –

příroda si vzala, co kdys do života vzbudila...

Duch v tu epopeji kaple na stěnách se hrouží,

za šumění moře cítí náhle nad vše jasněji:

ženy, před svým božstvem jež se modlí zde a souží,

moře, jehož píseň tiše vniká sem či bouřněji,

i ti utonulí, nad nimiž se moře prostírá –

všecko, vše že věčnou částkou věčného jest Vesmíra...