Kapucín a věrná žena.

Na cestu dálnou dobrý muž

kdys musil odejíti,

bol řezal jej jak ostrý nůž,

že nemoh‘ ženu vzíti,

neb útlá byla, ubohá –

i prosil každý den boha,

by ráčil nad ní bdíti.

Po muži toužíc, chodila

k posile do kostela,

tam nábožně se modlila

a skromné přání měla:

By bůh s ní sejmul těžký kříž

a muž se vrátil šťastně již –

chudinka osiřelá!

Kdo prosí, bývá vyslyšen,

řádně když ruce spíná,

po bouři bývá jasný den,

kdy chutná sklenka vína –

čís‘ ruka jednou pod střechu

jí poslala na útěchu

mladého kapucína.

A byl to řádný řemeslník,

rozuměl práci věru

a zasloužil si mnohý dík,

vždyť pracoval i v šeru. –

Slov příval, jeho očí lesk

vypudil z ženy brzy stesk

za duchovních večerů.

Tak prchal rychle mnohý čas

ve zbožném rozjímání –

z cest muž se vracel z jara zas

a nepsal předem psaní;

v soumraku spěchal s radostí

dát odměnu za starosti

své zbožné, věrné paní.

I zarachotil v zámku klíč,

muž vstoupil v známé dvéře,

vletěl tiše jako míč

kde manželka spí v šeře; –

avšak ustrnul a stál jako sloup,

když pod peřinu sáhl hloub

a zařval hlasem zvěře...

A vytáhl zpod peřiny

hned silou přeukrutnou

pátera v záři neviny

(neb nebyl oděn kutnou),

pak slyšet bylo buch, buch, buch!

to páterovi platil dluh

a vyhnal ženu smutnou.