Karafiát.

Karafiát pestrý bílý

kvítek mladým, starým milý

v zeleném je kalichu;

dlouho skrývá se nám poupě,

neopouští temné doupě,

roste zvolna po tichu.

Ve slunečné teplé záři

poupátku se dobře daří

v kalíškovém kornoutku;

kalíšek se otevírá,

kvítko vzhůru k slunci zírá

jako loutka na proutku.

Z téhož keře značná četa

hezkých poupat porozkvétá,

až má každé plnou tvář;

každá kulatá tvář tichá

přelíbeznou vůni dýchá,

má z nich radost slunka zář.

Ještě větší radost jeví

karafiátů těch děvy,

menší, větší družičky;

nastanou-li klidné svátky,

zdobí jimi sobě šátky,

zdobí si i hlavičky.

Karafiát v hezké řadě

česká děva na zahradě

každoročně pěstuje;

jej, a jiné krásné kvítí

na záhonku musí míti

v květinách si libuje.