Karafiát.

Ty květy zvláště miluji,

ty pocuchané, rozervané,

v nich srdce svoje sleduji,

jež smutně pozdním ohněm plane.

Kol kolem drobných kvítků lem

je starou krví zkropen zcela,

jak dole, na dně hlubokém

by věčná rána krvácela.

S tou ranou v srdci prokletém

již na svět rodí se a zmírá.

Nic nemá soucit s poupětem,

a nikdo krev tu neutírá.

Kdy v žáru léta vadne květ

jak srdce lidské v žáru žití,

zříš rudá místa ještě chvět

se, ona dále bolest cítí.

Ó nechte být, ó nechte snít

ten květ a ve svůj bol se ztrácet.

To srdce nechce klidně žít,

to musí tedy vykrvácet.