Karafiáty.

Milostné mi nebe

Dalo přítelíčka,

K tomu krásnou dívku,

Jako andělíčka;

Žil jsem jako v ráji –

Smutná připomínka!

Přítel mi vzal dívku,

Dívka přítelínka.

Lásko, blahá lásko,

Krásné jsou tvé ráje!

Škoda, že je vroubí

Smutné, pusté kraje.

Musímť z ráje lásky,

Anděl meč již tasí;

Koho chce los zničit,

Toho dříve spasí.

Kdo se má s kým loučit,

To se loučí mile;

V žalosti a blahu

Prchne krásná chvíle.

Také jsem se loučil,

Běda! – truchlé snění!

Mně se bylo loučit –

Ale bez loučení.

Opuštěn a zrazen

V klamu-plném světě

Mám tu stát a tajit,

Tajit, co mě hněte!

O smrt bych se modlil

Stokrát každým vzdechem,

Kdybych neměl matku,

Kdybych nebyl Čechem!

Neplač, srdce, neplač!

Proč se bolu vzdáváš?

Nikdy nebyl ráj tvým,

Jejž tu oplakáváš!

On mým nikdy nebyl,

A přec musím lkáti;

Koho osud zradil,

I co nemá, ztratí.

Stonal jsem, ach! stonal,

Smrt již u mne stála;

Ona se však na mne

Ani nepoptala.

Kdybych se byl sklonil,

Kam se všecko kloní:

Byl bych se i v nebi

Věrně ptával po ní.

Nehledám ji více,

Netoužím již po ní:

Sotva oka zavru,

Zdá se mi přec o ní.

Nechci o ní zpívat,

Známť již písně nové:

Zpívámtě přec o ní,

Jsou to písní snové.

Pěla jsi mi písně

Smutné – já ti švarné,

Já o blahu lásky,

Ty o touze marné;

Poslouchal jsem tebe;

Až jsem písně svoje

Zapomenul – a teď

Musím zpívat tvoje.

Kvítko, krásné kvítko,

Všecko blaží tebe,

I když zaplakat chceš,

Dá ti slzy nebe.

A já nad svým hrobem

Sám tu musím státi,

Slzí více nemám,

A přec musím lkáti.

Slavíčkovi nebe

Víc než lidu přeje,

On svůj žal i blaho

Krásnou písní pěje;

S lidem ale osud

Jinák umí hráti:

Strast i slast svou musí

Člověk oplakati.

Pod večer když zalká

Zvonek po oudolí,

Vše se kojí blahem,

Mne však srdce bolí.

Modlím se a myslím

Na ni v teskném bolu,

Jak jsme pod večer se

Modlívali spolu.

S andělem se modlit

Blaze – v blahu, pláči;

Za ním se to svatě

K trůnu nebes kráčí.

S andělem jsem také

Cestu k nebi hledal,

Opustil jsem zemi –

On mi nebe nedal.

Ach, kdož tomu světu

Porozumět může!

Mně zde roste trní,

Jiným květou růže.

Takéť na trní jsou

Jejich růže vnadné,

Moje ale trní

Růže nemá žádné.

Jako kvítka květou

Milostenky vnadné;

Mne, ach! nepotěší

Více oko žádné.

Komu zde slunéčko

Zlaté již nesvítí,

Kolem toho darmo

Květe rajské kvítí.

Již se nemilujem,

Lid darmo nás svádí,

Ach, my se již nikdy

Nebudem mít rádi!

Já ji nemiluji,

Až však odtud půjdu,

Pro Julinku moji

Přece plakat budu.

Plačte, oči, plačte,

Slunce vaše hasne,

Že vás oklamaly

Očka modrojasné!

Plačte, oči, plačte,

Nech se slze roní;

Ať vás kdo chce soudí,

Vy pláčete pro ni!

Až opustím tuto

Říši snů a blahů,

Na Julinku moji

V nebi čekat budu.

Radostná to chvíle

Blahého shledání!

Přec bych ale raděj

Tady čekal na ni.