KARANTENA.

Jsou takové dny karanteny v žití,

duch není k práci, ani k lásce stvořen,

jen únavu svou a jen mdlobu cítí,

jak stoletý a v zemi tlící kořen.

Co bude dnes, co zítra, ptá se líný,

zří v prázdno tupě, hodiny se vlekou,

v síť opřádají tebe stíny, stíny

a houstnou vždy a stále – budou řekou.

Je takových dnů prázdných zapotřebí?

Jsou odpočinek snad a úhor duše?

Co čekáme v nich? K zemi zříš a k nebi...

Kol pusto – jsi jak v poli sirá hruše.

Ni slzičky květ nemá u své paty,

ni trávky stvol, kde motýl dlel by chvíli,

v den šerý ani slunce promyk zlatý,

plod v snětích dlouhými je dešti shnilý.

A čeká, čeká – snad na ten blesk boží,

snad na ten rubáš mlčícího sněhu,

snad na sekeru, suché její hloží

jíž zaplá v krbu podzimního žehu.

A čeká, čeká... déšť se s nebe lije,

a nikde paprsku a nikde změny!

Kdes, lásko, nadšení, kde poesie? –

Ó, děsní dnové srdce karanteny!