KARANTÉNA POLSKÝCH ŽIDŮ

Tisíc kroků od města,

tisíc kroků od dědiny

stojí dům červený, strohý a holý

jak v hutisku ohromná pec.

Průvod táhl krajem,

čistotným krajem rukávců, fěrtochů, stuh,

šli muži odchlíplých rtů a dravých zubů,

šli, ramenou vychrtlý předklon a zraků hrabivý hlad,

nic nenesli, jen na všivých vlasech

prach nesčetných kilometrů jak režný děravý šátek.

A jejich ženy

nepodobny ženám, leč zvířatům s cizí srstí na malých lebkách,

couraly těžké nohy v šlépějích jejich,

v očích krhavých požárů červenou hrůzu

a v otevřených ústech zděšení noční.

A jejich děti

v křeči se držely matek,

za sukně, za pásy, za obě ruce,

se zad se šklebily,

s prsou jim visely,

těhotná břicha jim tlačily vpřed.

A všichni táhli jak hluchoněmé stádo,

až nestvůrný dům se za nimi zavřel.

Na vartě stanul pak voják

s nabitou odhodlanou puškou:

zvědavým zabránil,

soucitným zabránil,

jenom dva zakuklené muže,

na černém voze s ohromnou bednou,

ty každý den znova pustil pro deset nových mrtvol

v morový, zdechlinný puch

rudého pelechu.

A vždycky zrána,

než nové slunce prorazilo mlhy a požehnalo kraji čistotnému,

na ochoz domu vyšli černí muži

v hábitech táhlých jako ranní stíny

a zazpívali

chvalozpěv otců Bohu prastarému.