KARANTÉNA.

Nejen karanténa duší,

karanténa kapsy jest,

nechť i tato tebe kruší

i tu dlužno tiše nést.

Co tu každá měkkost, tklivost?

Odhoď tíž zbytečných dum;

mníš, že bůh dal trpělivost

ovcím jen a telatům?

Každý z nás ji v sobě nosí,

jeden dost a druhý nic,

proto blázen, kdo zrak rosí,

kdo se střílí – ještě víc!

Kvůli tobě na orloji

ani rafij nehne se,

a jen silný po zlém boji

hrdě hlavu povznese.

Plamen ještě nezachvátí,

po tobě byť stokrát šleh,

šťastní blázni jsou neb svatí,

nikdo jiný z lidí všech.

Ovšem – karanténa trápí,

konce nemá, čert ji sper,

však tu večer, mnich, jde s kápí,

blíží se již svatvečer.

Slavné ducha utišení,

a v tom všecka moudrost jest,

kde nic není, tam nic není,

dvakrát tři jest vždycky šest.

Vsled co z všeho? – Vyndej tiše

poesie růženec –

vem pár zrnek... povstaň v pýše,

co jsi – budeš na konec!