Karel Burian.

Stůj, bídné pero, ukloň zdvořile se,

když o jasnosti inkoustem chceš psáti,

neb do těch výší, v jaké on se vznese,

ty nemůžeš se ani podívati.

O mrzkém kovu nepiš, který nese

jen súročení, a nemusíš dbáti

ni vavřínů, jichž déšť se v roce snese,

kdy není chuti smlouvy přetrhati.

Jen obdiv znej, pěj o brillantech tonů,

o hloubce duše, o čarovném zjevu,

o zázračném a jedinečném zpěvu.

Rozpoutej chválou znění všechněch zvonů

a přece až v svět hymnou budou zníti,

On „něžným“ veršem také odpoví ti.