Karel čtvrtý. Zpěv čtvrtý.

Karla lichotiví snové

V sýdlo drahé nevinnosti,

Kde se mocní hrdinové

Pravoty a šlechetnosti

Jako hvězdy čisté stkvěli,

S ochotností uváděli

Rozsývajíc po růžové

Cestě veselosti kvítky

Jako šveholivé dítky.

Patře na rozkošné byty,

Na vábícý radovánky,

Přehlížeje ctnosti schránky

Sladší obživuje cyty,

Y se topí v požívání

Nevinného milování.

Slunce dávno probudilo

Vesničany k prácy zdravé,

Živícým y prorazylo

Bleskem do pustiny tmavé,

Karel ještě odpočíval

Milostně se usmívaje,

Když se valil lidu příval

Lůno štěstí odkrývaje,

Když co slavík jinoch zpíval

Kouzly na plesavé kraje

Hlasem vábným rozlívaje.

Nyní procytl na uhlíře hledě,

Který pozorlivě při něm sedě

Pozdravil ho, pokrm předkládaje:

Dobré jitro, milý pane!

Ve zdravíli člověk vstane,

S chutí po jídle se shlíží.

Jako s oblíbením spíme,

Po díleli noc se blíží,

Tak y s potěšením jíme,

Práceli své milky kojí.

Ze všeho se pod nebesy

Radosti y bídy rojí.

Moudrý vybíraje plesy

Jako pozorlivá včela

Jasní veselostmi čela,

Kde sy tupec muky strojí.

My co praví Staročeší,

Které světlá moudrost těší,

Po rozumu pokračujem;

Za to, když se napracujem,

K oddechnutí pospícháme,

V spaní sýly nalezáme.

Rozmazancy nemohouce

Zavřít oka naříkají;

Ať se hustinami drouce

S nehodami potýkají,

Oč y v trní spání sladké

Ukolíbá duše hladké,

Oč y na poušti hlad perný

V med jim promění chléb černý.

Řád se převrátiti nedá;

Mužli místo práce hledá

V lenivosti vyražení,

Klesne přes moc do soužení.

Práce pramen spokojnosti

Výšíc ducha tuží tělo,

Zapuzujíc hanebnosti

Vyjasňuje krásné čelo

Milostivé nevinnosti,

Korunuje ctnost se skvoucý

Věncem slávy nevadnoucý,

Z mrzutého namahání

Plodí zyskné radování,

Blaží rodiny y země.

Prohledněte, kde sy plemě

Jedovatých vášní byty

Nejpevnější rádo staví?

Dáví nejkrásnější cyty

V srdcých jako lvové draví?

V bohatém a nuzném stavu.

Ovšem z hanebnosti davu

Slyším hlasy: Božská ctnosti!

My tě máme v uctivosti!

Marná slova; z psoty proudu

Vytrhnuv se s tělem s duší

K činům běž, jak ctnosti oudu

Skutečnému právem sluší!

Tak své syny milované

Otec umíraje vodil.

Dokud v zemi požehnané

S vámi v radosti jsem chodil,

Promluvil k nim slabým hlasem,

Blažil jsem vás každým časem;

Nyní smrt se ke mně blíží,

Opouštím vás, toť mne tíží;

Však mé lásky svrchované

Důkaz poklad na vinicy –

Skonal v tom. Duch nový vane

Mezy syny, pokladnicy

Sobě tvoříc velikosti

Nesmírné se v prácy pouští,

Přehlížejí každé houští,

Převracují všecku zemi.

Darmo chtivé přičinění,

Poklad není k nalezení.

Zatím jaro rozkošemi

Bujné kraje pokropilo,

Krásu vnadnou k malování

Po vršinách vytvořilo,

O div! Boží požehnání

Na vinicy hojnost vyvodilo,

Že se v nejlícnějším květu

Poklad ukazoval světu.

Nejstarší syn v rozhorlení

Praví: Jaké potěšení!

Že se půda překopala,

Užitek stý synům dala;

Toť ten poklad. Tak své syny

Otec starostlivý činy

Neunavenými vodil

Po smrti y k blaženosti,

Moudrostí svou divy plodil,

Zahnav boj a titěrnosti

Zdárné duše sýlil v ctnosti,

Lásku syl, a poklad pravý

Choval dětem mudřec zdravý.

Po skončeném rokování

Uhlíř v stálém rozmlouvání

Karla domů vyprovázý.

Tak se lidem s nehodami

Ouzkost v živobytí sázý,

Neníli jim moudrost hrázý,

Jak nám v cestu trní s skalinami.

Často náhodou se řídí,

Proto se y štěstí nedopídí.

Zabloudíli roklinami

Nerozumu, hrůzou trnou,

Hrdost mře, a bujnost hasne,

Hromyli se bídy hrnou

Roztřepujíc štěstí jasné,

Jako nedotklivé děti

Hledí k nebi bez paměti.

K činům miláčkové Boží,

Ať jed prší, strach se množí,

Lítá smrt; muž příkořenstvím

Drtícým se nevyděsý,

Otrok hlavy nepověsý,

Orel střeliv protivenstvím

Válku s nehodami vede,

Plamenem a meči jede;

Dříve pilně rozvažuje,

Nežli k činu přikročuje,

V skutku nezůstane státi,

K svému cýli bude hnáti,

Byť hlad, mor se sypal s nebe.

Člověk může chránit sebe,

Může v nouzy zvítězyti,

Chceli rukou přiložiti.

Však bloud neštěstí sy plodě,

Světem bez starosti chodě

Raději y v peklo skočí,

Nežby vlastní zkusyl sýly.

Tak sy tupec hlavu stočí,

Přetrhuje všecky žíly

Prejštícý se blaženosti.

Brouk ho viní z pitomosti,

Ten mu cestu vyměřuje,

Když se větrem vyšlehuje,

Pro krm letí v protivenství.

Živost krásý člověčenství,

Nedbalost je zakaluje.

Z lesa vyšli; potkali se z nenadání

S společníky ztracenými.

Tuť jest srdečného radování

Mezy pány šlechetnými!

Ouzkost pomřela, a slunce lásky živé

Vyjasňuje muže starostlivé.

Uhlíř se co ze sna protrhuje,

Krále milostného oslavuje:

Toť mne, milostivý pane! těší,

Že jsem žebrák s králem Českým seděl,

Na laskavost jeho svýma očma hleděl.

Byli jsme a zůstaneme Staročeší,

Nechť se kmentem odíváme,

Nebo šerkou přikrýváme,

Kteří váží sobě ctnosti svaté

Víc než modly zlaté.

Bože! jak mé srdce užasnutím trne,

Slza za slzou se s očí hrne,

Že jsa svědkem lásky krále svého

Mohu světu hlásat slávu jeho;

Jak on zplašiv rozbroj jedovatý

S nebe přivedl k nám věk zlatý.

Krásnáť věc to pravou slávu ctíti,

Laskavého krále v poctivosti míti.

Jaká sláva! v kráse dítek

Milý otec jako kvítek

Mrazem nezrušený stojí.

Žádná bouře nerozdvojí

Svazku lásky milostivé.

Byť se podvodnice mstivé

Pejcha, závist ozbrojily,

Na prach potřeny by byly.

Svornost nepohnutá stojí

Jako skála k nebi vypínajíc hlavu.

Ať jde v závod, jestli v stavu

Který hrdina jí porušiti?

S hanbou musý odstoupiti;

Svornost stojí, bude státi,

Ač y s nepřátely má se práti.

Z lůna jednoty se štěstí vine,

Sotva pokoj vlídným okem kyne,

Povstávají utěšené ráje,

V kráse radostného máje

Vykvetají na rovině sady,

Lidé pracovití, lidé ctnostní

Nebouříc co dráči nelítostní

Zakládají v stráních vinohrady.

Tichý obyvatel všudy prozpěvuje,

Sýdlo šťastné sobě oblibuje,

Jako na stromečku ptácy

Poskakují volní žácy,

Panny milostně se usmívají,

Neboť štěstím oplývají,

Kam jen oko střelí, kraj se v květu směje.

Vůkol lidé veselí a zdraví

Vejskajíce před vším světem praví:

Bůh nám na zemi již nebe přeje,

Karel tvůrce naší slávy,

Naší denní veselosti

Pevní rozumnými právy

Stany pravé blaženosti,

Každý prázdně vína dčbánek

V lůnu sladkých radovánek

S chutí na miláčky zdárné kyne,

Dítky rozkoše své k srdcy vine,

Ptá se nádherného světa:

Kdo smí jak my řícy směle;

Srdce radostí nám skáče v těle,

Že Čech plésá jako růže kveta?

Jindy jináč bylo v naší vlasti,

Štěstí shrklo do propasti,

Čest a svornost zahynuly,

Nerozum a pejcha v zůřivosti

Mstivé do dědin se vyhrnuly,

S nimi přiletěly syvé nepravosti,

Zohyzdily sýdlo nevinnosti.

Plaché matky s májovými

Dcerami se v poušti zabednily,

Starcy s mládky statečnými

Spolčili se s kancy divokými,

Aby vlasti zbité nespatřili,

Neviděli starců rozdrcených,

Žen a panen uškrcených,

Bezbožníků vejskajícých

Neviňátka mrskajícých.

Karel přišel; kam se děly

S utejrané země nepravosti?

Král co slunce zplašil ukrutnosti,

Pejcha, vztěk a závist odletěly;

V tiché kraje ctnosti věrné

Vrátily se s hory černé;

Láska sstupovala s nebe

Vedouc upřímnosti tebe

Jako krásnou dívčicy,

Pokoj nesouc v pravicy,

V levé smějícý se štěstí.

Tuť se štědrá hojnost na rozcestí

Zmatku spěšně připojuje

K mladosti a kráse vnadné,

Její přítomností země mladne,

Sad se květem ozdobuje,

Pole poklad rozvinuje,

Bujné radování sladne

Loudíc švítornými hlásky

Mládež zdravou v zvučné háje

V blesku rozkošného máje

K požívání čisté lásky.

Nebeský ráj stkví se v jarní kráse,

Člověku že divícýmu zdá se,

Jakby vkročil v nebe pravé.

Země v radosti a štěstí plave,

Ves se bělí, město zlatem hoří,

Moudrost zraje, lidé divy tvoří.

Zázraky ty spatřiv cyzý ptá se:

Kdo v tom blesku, kdo v té kráse

Jako pannu nejslíčnější

Čechy světu ku podivu staví?

Naše sláva, naše rozkoš nejmilejší,

Karel vlasti otec pravý.

Uhlíř umlkl, horlivostí

Nemoha se vyjádřiti.

Páni všickni s srdečností

Míníc lásku králi vyjeviti,

K muži ctnému přistupují,

Jeho vděčnost vychvalují,

Y jej jako bratří milí nutí,

Aby v rozmlouvání pokračoval.

Uhlíř vytrhnuv se z užasnutí

Dále svého krále oslavoval:

Jakby dobře bylo, milostivý pane!

Kdyby s hůry vstali zemští Bohové,

Jak vy zanechali slávy malované

Pomyslíc sy, že jsou vlasti otcové,

Skála slabých, rozmanitých dětí,

Které mají na vlas znáti,

Chtějíli jim štěstí přáti,

Že jich hlavy hrdost neposvětí,

Ale láska, srdce starostlivé.

Jistěby se tvrdé oblomily hlavy,

Stkvěla ctnost, a vyhladily mravy;

Vidouc pána svého oko přívětivé

Jako dítky k otcy milostnému

Sprostíby se přiblížili,

Aby vděčnost dobrodincy svému

Radostnými hlasy vyjevili.

Pánby jak Bůh v kráse dítek chodě

Plynul v rozkoši co ryba v čisté vodě,

Slyše radovánky, vida šťastnou zem

V plesu s lidem zvolal: Y já šťastný jsem!

Y já šťastný jsem dnes, milí páni!

Za to stálého vám přeji radování;

Nyní cestu k hradu Žebráckému víte,

Mějte dobře se, a na mé zdraví píte.

Praviv chtěl se bráti domů.

Karel odporuje tomu

Žádal muže rozšafného,

Aby doprovodil krále svého.

Uhlíř svolil. Y hned pospíchali

K žádanému hradu,

Kdeby za náhradu

V pokoji a lásce hodovali.

Cosy z houští zaslechali;

Jdou a vidí v krvi plynoucýho.

Všickni chtíce trnoucýho

Na životě zachovati,

Jako střely letí ku pomocy.

Mladík prohlédaje z nocy

Do dne přestal bědovati

Vida, že mu lidé dobrotiví

Jako bratří lichotiví

Hledí s upřímností pomahati.

Jak mu rány zavázali,

By jej vezli domů, rozkázali,

Teprv vůkol pánů uhlíř poskakoval,

S jasnou tváří živost cytů vypravoval.

Dobře jste mi radil, milostivý pane!

Abych zanechav dnes rozloučení

Přídržel se krásy milované.

Jistě takového potěšení

Neužilbych ve své samotnosti.

Teď se topím v blaženosti,

Srdce vytržením skáče,

Oko sladké slzy pláče.

O můj Bože! co mne k veselosti

Živé neustále probuzuje?

Jaká rozkoš prejští z outrpnosti!

Tať y srdce zvadlé občerstvuje,

Plaší s bledé tváři mraky,

Boří led, a krotí draky,

Skály k lásce nakloňuje.

Člověk v neštěstíli zamračeném

Vidí člověka se třesoucýho,

Cýtí bolest v srdcy oblomeném,

Jak blesk muže hynoucýho

Z dravé řeky vytrhuje,

Za dítě se na smrt posvěcuje,

Do ohně y letí směle,

Aby spasyl nepřítele,

Outrpnost tak srdce roznícené

K Božským činům mocně žene.

Vidímli kdys lidi tvrdé,

Na svůj stav a slávu hrdé,

Mluvím do duší jim: Milí páni!

Kteří sedíc v radování

Nad bratřími nešťastnými

Necýtíte slitování;

Vzhlédněte, jak s starcy šedivými

Bolest nelítostná kroutí!

Vkročte k svému nepříteli,

An se svíjí jako proutí,

Bez pomocy na posteli

Opuštěný lazar leží,

Ruce spíná, slzy cedí,

O smrt prose k nebi hledí;

Jistě krevli v žilách vaších běží,

Srdce outrpností těsné

Tímto podíváním klesne,

Y vy počnouc strachy mříti,

Poznáte se lidmi býti!

Ovšem, když se štěstí na vás směje,

Svodná rozkoš v cestu růže seje,

Mladost žíly rozpaluje,

Bujnost z živých jiskří očí;

Hlava vám se pejchou točí,

Bohů k nebi pozdvihuje.

Jestli ale zemře mladost,

Tvářli hrubne, oko zhasne,

Zármutekli zdrtí radost,

Nemoc zkalí čelo jasné;

Tehdáž v ouzkosti a bouři černé,

Vylívajíc slzy perné,

Budete se jako děti

Na své tovaryše věrné

Okem smutným ohlížeti.

Myť jsme lidé; vždyť nás k společnosti

Dohánějí vlastní potřebnosti;

Člověk bez člověka býti nemůže,

Ve své bídě, ve své truchlivosti

Každý čeká, že mu bratr spomůže.

Společná jen láska hoře sladí,

Mrtví nouzy, tvrdé cesty hladí,

Společněli v kříži bojujeme,

Snadno jako hrdinové střeme

Nebezpečná protivenství,

Co se na tě valí, člověčenství.

Takto cestou rozmlouvali.

Nyní královna je zastavuje,

Přívětivou tváří pozdravuje,

Kde jste, milí! v nocy přebývali?

My jsme pro vás bědovaly,

Že se po pustinách naplazýte,

Vyražení sobě pokazýte.

Ale již zas okříváme,

Vás že, milí, máme!

Honem složte těžké zbraně,

Po prácy se rádo odpočívá.

Takto kněžna mluvíc na ně

Radostně se kolem dívá.

Všickni radu přijímají,

K oddechu se ubírají.