Karel čtvrtý. Zpěv druhý.

Jako otec milé dítky

Přijav král své moudré stavy

Okem kynul, vonné kvítky

Ozdobily jejich hlavy,

Hudby zvuk a zpěvu hlásky

Byly důkaz vroucý lásky.

Když se hudby rozlíhaly,

Páni v plesu hodovali,

Jako zlato víno České

Srdce loudíc k veselosti

Perlilo se; kvítky hezké

S ovocem šly v společnosti.

Hosté v přívětivé srdečnosti

Na dobrého krále zdraví pili,

Rozkládajíc lidu blaženosti

Starostlivost svého otce ctili,

V rozkoši a moudrém rokování

Pokračujíc, na tom se y zasadili,

O pravé by slávě rozmlouvání

Skončilo dnes hodování.

Arnošt první podlé práva

Ouřadu a učenosti

Počal v sladké výmluvnosti:

„Jak já smejšlím, pravá sláva

Základ svůj má na moudrosti.

Jaká rozkoš! když blud marný

Před orlovým okem hyne,

K světlosti se mudřec švarný

Proudem drsných pověr vine.

Jako dým se tratí před ním mraky,

Slunce v obživené kráse

Osvěcuje bystré zraky,

Čisté oko nocy ptá se,

Kam se škodné bludy děly?

Jak blesk v páru odletěly.

Luza strachy klesá, mudřec stojí,

Tupec pravdy vidět nechce,

Osvícený nacházý ji lehce;

Jí se jako Bohem kojí,

Jak muž k trůnu svaté pravdy kráčí,

Z hlav svých bratří bludy svodné páčí,

Za ně život s ochotností sázý,

V neštěstí jsa vlasti pevnou hrázý.

Vida mdlého lidu zaslepenost,

Povážlivě, jako matka přirozenost,

Do motanic syvých klamů hledí,

Rozumem svým všecky věcy cedí,

Ctí y obyčeje staré nocy,

Kdyby ublížit měl otcy,

Matku s dětmi rozděliti,

Jednu slzu umořiti.

Dobře ví z své skušenosti,

Jak se snadno podvod k pravdě vtělí,

Rozkaz, meč a ouskočnosti

Lidí s pověrami nerozdělí;

Zlehka, ale jistě hojí v hlavě rány,

Vyčišťuje oči zdravé,

Samy do propasti tmavé

Shrknou nerozumu brány,

Šíbaly ač ošetřené stály

Jako od věčnosti skály.

Vyučuje národ sprostě chodí,

Nekryje se v kvítkovaná slova,

Která kyselosti v lidu plodí.

V pustiny se skrývá sova,

Moudrost nemajecy vady

Bez ouhony kráčí všady.

Kdo sy hlavu dýmem naplňuje,

Snášeje se na berličkách divy kutí,

Tenť y mečem váhavý lid k víře nutí,

Káže s hůry jako Satan dravý,

Aby pouty spial se rozum zdravý;

Sám pak pravdu smrtě, povídačky

Mezy lehké duše rozsývaje,

Čisté mravy jako děcké hračky

Zavrhuje, bouří tiché kraje,

Chrámy nevinnosti drahé boří,

Trýzní lid, a peklo z ráje tvoří.

Mudřec snášelivý na křehkosti

Lidské patře bývá v pochybnosti,

Vida, že se s trním sjednocuje růže,

Jist jest, že y poblouditi může;

Pročež nemiluje marné půtky

Dokazuje šlechetnými skutky,

Že se dotřev moudrosti a pravdy čisté

Za hynoucý bleskot dobyl slávy jisté.

Jako otec o rozmilé dítky

O sousedy hrubé veda péči

V choulostivé prácy sladí řeči,

Po trnové stráni seje kvítky,

Ze skal kouzlí vinohrady,

Z bahen líčí květné sady,

Z pustin vesnice a města.

Bludným přívětivě ukazuje,

Kudy z motaniny trampot cesta

Zkormoucené duše vyvozuje

K sýdlu blaženosti sladké,

Drsné mravy hladí, tuží hladké.

Jeho pečí ráje povstávají,

Ctnostní lidé štěstím oplývají.

Kam jen člověk okem hodí,

Patří na panny a na mládence,

Kteří pletouc krásné věnce,

Kvítím po zahradách chodí,

Ke cti muže šlechetného

Vnadné písně prozpěvují,

V slávě dobrodince svého

Věncem lásky korunují.

Kdo tak s moudrostí se obíraje,

V milé vlasti štěstí rozsývaje

Jak Bůh lidem tvoří nebe,

Nad hrdiny zvýší sebe.“

Biskup skončil; páni se mu poklonili,

Svorně muže ctného oslavili.

Po něm mluvě Dubský pocty žádostivý,

Představoval jiné slávy obraz živý.

„Kdo sy v bitvě nejstrašnější

Dobyl jména hrdinstvími,

Tomu čelo sláva nejjasnější

Ovinuje věncy nesvadlými.

V nesnázeli rojné hledí,

Hrdina sy srdce těsné šíří,

Bystrým okem do věčnosti míří,

Jako Cézar zahanbený slzy cedí,

Že co žena v květu mladosti a sýly

U rozmaru ukovaný sedí.

Lev se schopiv rozpaluje žíly,

Budí schopnosti a slávy hledá,

Dnem y nocý oddechu sy nedá,

Orel letí v bouři protivenství.

Tuť se z smrtícýho příkořenství

Rozkoš v svodné kráse vyšlehuje,

Sladce mluvíc muži pochlebuje:

Dokud cýtí srdce živé,

Mladost tělo ozdobuje,

Láska v kráse lichotivé

Tobě hody připravuje,

Pospěš, milý! v květné ráje,

Uží svého věku máje.

Vzhlédni vůkol! jarní kvítky

Nabízejí k veselosti,

Radosti a lásky dítky

Poskytují blaženosti,

Vyražení krásy vnadné

V milém požívání sladne.

Láska v poušti nebe tvoří,

V chladné žíly rozkoš leje;

Tvrdá sláva štěstí boří,

V ráje hlad a žalost seje.

Sprosť se, milý! slávy divé,

Přiviň k lásce přívětivé!

Darmo rozkoš z ctného bojovníka

Míní vyvoditi rozkošníka,

Muž tam s smělým srdcem lítá,

Kde smrt čestná bojovníky vítá.

V cestě hlad a mor se vztěká,

Roztahuje sýti lapajícý,

V bitvě hřmí jek luzy žehrajícý;

Ať se dítě obtížností leká,

Švarný vítěz nezná hrůzy,

Plaší hlad a drtí luzy,

Plamen zžírajícý vojskem jede,

Jak Bůh zbraně na hrdiny vede.

Kam, ó kam se s nádhernými čely

Rozkacení nepřátelé děli?

Plaché srny bloudí pustinami.

Hrdý vítěz kráčí krajinami,

Trne svět; jen kyne okem,

Y hned běží národové skokem,

Běží králové y sami

Skládat koruny a práva.

Nyní nejkrásnější sláva

Čelo panovníka vznešeného

Nesmrtedlným věncem korunuje,

Řečná pověst zděšenému světu

Božské činy v nejsličnějším květu

K podivení živě obrazuje,

K skutkům srdce syrná rozpaluje.

Slyše mladík, s jakou velebností

O něm příběh divy vypravuje,

Hanbou pláče, hoří dychtivostí,

Aby y s tou srdečností

Chlubná pověst pro mládence

Pletla nesmrtedlné věnce,

Věčnost o něm divy rozhlásyla,

Jako Alexandra reka oslavila.“

Dokonav řeč Dubský s bedlivostí

Vůkol sebe pozoruje,

Zdali ho kdo s ochotností

Za vítěze prohlašuje?

Všickni mlčí; Dubský vítězství své slaví.

Karel se co ze sna protrhuje praví:

„Sladká jest to rozkoš, čistá sláva,

Když se boří města, smrtí outlé dítky,

Panny krásné jako jarní kvítky

Vedou v otroctví a ruší svatá práva,

Když pláč, zoufání a proklínání

Veškerého národa se k nebi nese,

Každý živý tvor se strachy třese,

Radosti a Boží požehnání

Obracují v bědování.

Vojna jest mor světa sklíčeného,

Tať y zohyzďuje muže vznešeného.

Jen kdo otců, žen a dětí,

Kdo své vlasti hájí s zmužilostí,

O tom světem pověst letí

Vyhlašujíc s výmluvností:

Hrdina se hodiv v bitvu dravou

Zachoval vlast svobodnou a zdravou.

Syce vítěz potřísněný

Krví lidu nevinného,

Pro mrzkosti oslavený

Od zlosyna jediného,

Umíraje s hrůzou na to patří,

Že jsou s loupežníkem bratří.

Jaký rozdíl mezy ukrutnými?

Oba tropí hanebnosti,

S tovaryši urputnými

Hyzdí sýdlo blaženosti,

Statky boří, muže bijí,

Slzy žen a dětí pijí.

Proto zajímáme loupežníky,

Y je na smrt odsuzujem,

Na svobodě nechávajíc bojovníky

Jim co Bohům pochlebujem.

Proč to? Lotrové se neuchrání,

Bojovníků sylná vojska brání.

Za to potomstvo jim odplacuje,

Bojovníka nelidského

Jako Alexandra velikého

K věčné hanbě odsuzuje.

Tvrdý vítěz mělby v měd se rýti,

Živý obraz pravé slávy,

Který zákony a právy

Zahrávaje chtěl svět stříti?

Pryč mi s očí, slávo jedovatá!

Jestli boříš práva svatá;

Ať se kdo chce tebou šálí,

Vrahy s potěšením chválí;

Milejší mně tichá sláva,

Jenž ctí člověčenství práva,

Staví chrámy blaženosti.

Nůma ctitel člověčenství,

Pokoje a učenosti,

Zahnav z Říma zůřivosti

Ozdoboval náboženství,

Klada zákony a čisté mravy

Jak Bůh blažil všecky stavy.

Šťastné matky necedily

Pod ním ani slzy jedné,

Dívky pro milé se neděsyly

Ve snách, netrnuly ve dne,

Muž y žena v štěstí požívání

Budili své milky k radování.

Můželi co krásnějšího

Býti, jako lidi zdravé

Z tuposti a mocy dravé

V stupeň světla čistějšího,

V lůno volnosti, co děti

Mdlé a milé, uváděti?

Z mrtvé pouště tvořit ráje,

By lid vděčný v kráse máje

Růžového s vinohradu

V kraji vyšel na zahradu?

V zemi moudrost, ctnost a štěstí sýti,

Lidu blaženému otcem býti?“

Karel umlkl. Jako dítky k otcy

Stavové se k němu přivinuli:

„S nebes přišel vlasti ku pomocy,

Pravíc v sladké slzy rozplynuli.

Pravá sláva, pane! krásý tebe,

K věčnosti tě vede dobrotivé nebe!“

Takto moudré rozmlouvání

Skončilo dnes hodování.

Zatím Karel strojil nové veselosti,

Aby zejtra uctil milé hosti.