Karel čtvrtý. Zpěv osmý.

Páni ještě pohromadě byli,

Aby radovánky obživili,

Když mrak zhoubný z nenadání

Zkalil sladké radování.

Neb král mladý pramen veselosti

Umdlívaje přešel do věčnosti.

Karel smrtí zaražený seděl,

Na synáčka rozmilého hleděl,

Přebíraje v tmavé budoucnosti

Nové různice a kyselosti

V zemi sotva ukrocené.

Každý maje oči zakalené

S králem dobrým želil tebe,

Kvítku vyžádaný s nebe!

Jako prvé krásné radování

V živém dvoře panovalo,

Tak se syvé bědování

Nyní na hrad sesypalo,

Umrtvilo vyražení

Šlechetného shromáždění.

Dokud jako zamračená sova

Bolest srdce outlá třela,

Rozum vadl, a pamět mřela,

Žádný nepromluvil slova;

Však jak zkrotla bouře divá,

Y se žalost v slzy rozplynula,

Moudrost, matka přívětivá,

Poklady své rozvinula,

Aby srdcý povýšila

Zkleslých tuhým bědováním,

Zdravý rozum vyčistila

Lichotivým rozmlouváním.

Arnošt, svého krále přítel věrný,

Jasně pohled plaší smutek černý,

Obraz pravdy v sladké výmluvnosti

Rozvinuje zkormoucené společnosti,

Odkryl křehkost lidu nádherného,

Který plyna v moři blaženosti

V mžiknutí se topí v kalu truchlivosti,

Spadnuv s blesku štěstí šálivého

V hrubou noc rek člověkem se býti cýtí;

Brodě v bídě hořké slzy cedí,

Z sužování svého k nebi hledí,

Kdežto hvězda naděje mu svítí.

Tu se jeho zvadlé srdce občerstvuje,

Věčnost ze zoufání muže vytrhuje,

Ta ho v boji sýlí, ta mu rány hojí,

Život v žíly leje, potěšení strojí.

Tak Bůh v každé době lidi blaží,

Když je nouze tře, a štěstí slepé

Jako zrádný přítel nerozumné tepe,

Věčnost smutné duše blažeností vlaží.

Což to na plat, Dubský odpovídá,

Že mdlý člověk do věčnosti zhlídá,

Že se nesmrtedlným býti praví,

Krásný obraz před oči sy staví?

Jako pára mylný sen se ztratí,

Co nám život v budoucnosti zlatí,

Jestli pravda při moudrosti kráčí.

Ach! ta nelítostně bludy páčí,

Které mrtví rozum, zraky slepí;

Ta co slunce svítíc jak hrom třepí

Svodné stvůry nesmyslných lidí.

Nastojte! tuť s hrůzou podvod vidí,

Nesmrtedlnost mře, a světlo jasné

Naděje, co sprosté šálí, hasne.

Člověk zemře na věky jen jednou.

Krevli v žilách zmrzne, tváři zblednou,

Duše oslavená s tělem zkostne.

Toť svým okem vida, po radostné

Budoucnosti darmo smutně hledím,

Spatřím dým, a hořem spiatý sedím.

Neb že zajdu, vím z své zkušenosti,

Kdo mne ubezpečí o věčnosti?

Bůh a srdce mé a moudrost pravá

Poskytují důkazů mi dosti,

Že smrt duše nerozdrtí dravá,

Mluví Arnošt v milé srdečnosti.

Vždyť mi přirozenost vyjevuje

Boha Stvořitele laskavého,

Který rozumem mne povyšuje

Nad stvoření světa veškerého,

Který jazyku řeč uděluje,

K lásce mne a ku podivu nutí.

Bůhli bezevšeho ustrnutí,

Když se blaženému všecko daří,

Když co anděl plésá v květném ráji,

Jako nesmyslný zlostník v máji

Moudrosti a slávy duši zmaří?

Zdali dobrý otec veda péči

O své milé dítě, sáhne k meči,

By je probodl, právě když mu k štěstí

Pernou pracý cestu drsnou klestí?

Ne, ne, člověk nezahyne,

Milek svého Stvořitele;

Vždyť ho otec dobrý k sobě vine,

Vždyť mu cestu kvítím stele,

Uvádí jej do zahrady,

Aby radostí se obíraje,

Veselosti mírně užívaje,

Růže kveta plésal tady.

Všecky světy obživuje,

Ani broučka nezmařuje,

Jakby nezachoval lidí?

Kam mé oko hledí, život vidí.

Považ, člověče! kdo slunce zachovává,

Měsýcy a hvězdám rozkaz dává,

Aby denně probuzení nesli světla?

Rcy, kdo káže, aby země kvetla,

Zymou mrtvá jarem obživená?

Bez života zaražená

Stála v světě přirozenost,

Váhavá a bledá lenost

Vůkol panovala,

Tvory ukovala,

Umořila krásy květy.

Jaro dychlo, k rozkošnosti

Probudilo šíré světy.

Sad a pole z pitomosti

K radování povstávají,

Božím duchem okřívají

Vrchové a zvučné lesy,

Na stráních se rozlíhají

Mladistvého jara plesy.

Oráč zemi pluhem probuzuje,

Zlaté sýmě do ní rozhazuje.

Slepý člověče! co činíš, že své zlato,

Naději y život zahazuješ,

Dříve jednáš, nežli rozvažuješ?

Co máš, pošetilče, za to?

Bohatství tvé v zemi hnije,

Jádro mlíčí, kůra vadne;

Ale jaký div to? mrtvý mladne,

Hlavu zdvihá, rozkošně se kryje,

K nebi hledě Boží rosu pije,

Jako obr rosta rozplozuje syny.

Padni, člověče, v prach před svým Bohem,

Vzhlédni, duše nesmrtedlná, do hlubiny

Divotvorné nesmírnosti,

Uč se znáti v divu mnohém

Moře Boží laskavosti.

Hospodin y zrnko obživuje,

Člověkaby zmařil vznešeného?

Jestli ještě duše pochybuje,

Z brouka naučí se chatrného,

Že zde pro budoucnost zraje,

Teprva že člověk umíraje

Života se dotře blaženého.

Pohleď na strom! housenka se plazý,

Roste, sebe živíc stromy kazý,

Brouček dospívá y umírá,

Když se v skořepinu zavírá.

Nyní leží suchá skořepina,

Kdo ji do života zbudí?

Člověče! zde spatříš Hospodina

V mocnosti a slavě velikého.

Sluncem dychá do mrtvého

Broučka život; tu smrt pudí,

Z nemotorné rozlupuje

Skořepiny ptáčka veselého;

Ten se k nebi pozdvihuje

Novým živobytím plésá.

Zde mé srdce divem klesá,

Žíly skákají, a nohy trnou,

Neb se zázrakové Páně hrnou,

Vyděšené mysli obrazují

Sylný pramen Božské vznešenosti.

Slunce s měsýcem se probuzují

V nové kráse, v čisté velebnosti,

Světům zaraženým vyjevují

Dobrotu a slávu Boží nesmírnosti;

Stromy mrou, a znova mladnou,

Broucy obživení snadnou

Pracý skořepinu prolomují,

Boha velikého oslavují.

Němé tvory volá do života,

Živočichy krásou ovnaduje,

A nás dítky jeho nejistota

Nesmyslná zaslepuje,

Očima že nechcem prohlédnouti,

Pravdy jisté k srdcy přivinouti?

Koho, jak nás, v kráse nezkalené

Stvořil otec milostivý?

Lidé svého Boha obraz živý

Okem pravdy vyjasněné

Šíré světy probíhají,

Příští věcy předzvídají,

Měsýcy a hvězdám měří běhy,

V pouta kladou hroma smrtícýho,

V moři nalezají břehy

Světa plynoucýho,

Zůřivý a lehký národ řídí,

Z moře země, z pustin ráje tvoří.

Vrchy rovnají, a skály boří,

Po pravdě se obři pídí,

Prolezajíc všecky světa díly

Přebírají tajné žíly

Veškerého přirození,

Aby došli oslavení.

Nyní máli duše s tělem mříti,

K čemu bude dokonalostmi se stkvíti?

S rozumem proč moudrost zraje

Nesouc v stáří květy nejkrásnější?

Snad, by upadl člověk, smrtí umdlívaje,

V moře nepaměti nejtemnější?

S moudrostí toť nestihlou se nesrovnává,

Bůh, co dobré stvořil, nebouravá

Jako vrtký člověk v prchlivosti.

Rozum stupně k pravdě pokračuje,

Tady rosta v zkušenosti

Z poupěte se rozpukuje,

Listy outlé rozvinuje;

Až zde, kde ho tělo dusý,

Poučiv se pravdě změny zkusý,

V kraje jasnější se odebere.

Zde se stále moudrost s bludy pere,

Náruživost oči zdravé zaslepuje;

Tam se pravda v Božské kráse ukazuje,

Tupost jasných očí nezakalí,

Ani žádost jedovatá

Na slabé se srdce nevyvalí,

Ale spokojnost a moudrost svatá

Jako matka duše nevinné

S vlídným okem k sobě přivine.

Já jsem; budu jistě, byť y tělo

V hrobě spráchnivělo:

Toť v svém srdcy cýtím; žádost tato

Ani okamžení pokoje mi nedá,

Nesmrtedlnosti jen stále hledá

Duši přesvědčujíc, že co zlato

Vyčištěné v ohni rozum povstane.

Záhuby a věčné smrti král se děsý,

Strachy srdce jako mečem prohnané

Hrdinovi trne: hrdý hlavu věsý,

Nezmožený bázní umírává,

Na věčnostli marnou spomínává.

Žebrák zmaření své přemejšleje,

Hrůzou tetelí se; ač se na něj leje,

Valí hlad, a mráz a posmívání,

Předc sy nejhroznější bídy přeje,

Nežby zhynul věčně po skonání.

Každý člověk před záhubou trne,

Hned pot smrtedlný se na něj hrne,

Pomyslíli sobě: Já mám zmařen býti!

Každý doufá, že se v nesmrtedlné kraje

Odebere. Bůhby mohl snad chtíti,

Jako zlostník s lidmi zahrávaje,

Aby po věčnosti ustavně se třeli,

Naposledy s tělem spráchnivěli?

Nic, nic, duše naše nezahyne,

Jistá nesmrtedlnost na nás kyne.

Bůh náš otec milostivý

Vštípil v srdce obraz živý

Krásné, šťastné budoucnosti;

Pročež připravil nás pro věčnosti.

Ten cyt obživuje muže vznešeného,

Že se obr po věčnosti žene.

Bojovníka slávou oděného

Ani hrady nezmožené,

Ani jasnost vůdce vítězného

Z boje drtícýho nevyplaší.

Darmo hlad a mor a pouta straší,

Darmo hlubiny se otvírají,

Pověry co saně opírají,

Hrdina se pro vlast na smrt světí,

Do ohně a do propasti letí,

V proudy ječícýho vzteku skáče,

Bludy tře, a sluncem pravdy svaté

Rozvětřené potíraje dráče

Boří peleš necti jedovaté.

Ať se rozdírá hrom ukrutenství,

Mámí duchy bleskot ouskočnosti,

Ať se krupobití příkořenství

Sype s smrtí: hledě do věčnosti

V moři rozvlněných vášní bude státi,

Jako všickni národové stáli

Ve své víře neustupné skály,

Že se nesmí duše porušení báti,

Neb se dusýcými pověrami dráti

Nezmoženec jak muž k pravdy trůnu,

Aby v moudrosti a ticha lůnu

Spatřiv veškerenstva obnaženost,

Objav nezkalenou přirozenost

Pronikavým okem, hlásal světu,

Že se duše v nejkrásnějším květu

Na věčnosti jistě bude stkvíti.

Byť y mudřec hlůzou zvětřujícý

Za učení světy zblažujícý

Jako zlosyn spiatý měl jed píti,

Vyřkne: Duše nemůže se stříti;

Vždyť jí díly neklížejí,

Ani oudy netížejí,

Jakby, jsouc duch, mohla sjíti?

Budou, radujte se, naše duše živy,

Jak se chatrného těla sprostí,

Budou oplývati blažeností.

V novém světě člověk uzří divy,

Blud a mlha mu s očí spadne,

Mocý Boží okřeje a zmladne,

Pravdu nezrušenou spatří.

Tu se v kráse milých bratří,

V slávě hrdin milostivých shledá,

Kdežto ukrutnost a závist bledá

S moudrostí vás nerozdělí,

Mudrcové smělí!

Budem živi! po něm uhlíř praví,

O tím slovem člověk tebe slaví,

Stvořiteli všemohoucý!

Budem živi! v lásce vroucý

Tenkrát, Otče! syn se k tobě staví,

Srdce tebou rozpaluje,

Do nebe se pozdvihuje,

Jako dítě k milému se otcy

Vina stížnosti své vypravuje;

Bídy klesají, a hynou nocy,

Oko obživené jasně hledí,

Neboť ví, když slzy cedí,

Že je otec milostivý čítá,

Že své dítky po těžkosti

Přemožené v nebi vítá,

Připravuje krásné nevinnosti

Sýdlo věčné blaženosti.

Kdyby naděje ta nesvítila

Bloudícýmu v putování,

Jakby smutná duše pocýtila

V lidohubném potírání

K šlechetnostem vzbuzování?

Člověk kníže tvorů rozmanitých,

Věze v moři trampot hromovitých,

Divokáby blahoslavil zvířata,

Která v lese jako knížata

Bez vší péče činívají,

Co jim přirozenost radí,

S chutí píce požívají,

Kterou hlad jim sladí.

Neb jich minulý věk nezastraší,

Ani budoucnost jim nelahodí,

Trpká zkušenost a pravda nerozplaší

Zlatých mostů v větru postavených,

Ale nynější je žádost vodí

V kráse stromů rozložených,

Ta je učí znáti,

Coby měla bráti,

Aby život zachovala,

Pohromy se vystříhala.

Šťastně požívají přítomnosti.

Člověk od prsu až do starosti

Nadějí a strachem sebe moří,

Brzy sobě zlaté hory staví,

Nynís Bohem! v soukromnosti praví,

Již zas bubliny své boří,

Sám se na smrt ukřižuje,

Radost v žluč sy obracuje,

Peklo z ráje rozkošného tvoří.

Kam má v zoufání se utíkati?

Komu srdce těsné otvírati?

Přátelé ho v nouzy opustili,

Bratří do hlubiny bídy uvalili;

Přítel jediný, co zamiloval

Bratra hořem sklíčeného,

Slovy lahodnými pozhojoval

Rány srdce uvadlého,

Poražený na posteli

Zůřícými nepřátely,

S smrtí zápasý a zývá.

Jako divý na příteli

Milém leže vzývá,

Hrůzou zoufá, a se dívá

Polomrtvý na mrtvého.

Bože, jestli pro bídného

Není vnadné budoucnosti,

Jako Satan v zůřivosti

Proti Stvořiteli vstane:

Proč jsy, zkřikne, proč jsy, Pane!

Brouka ničemného stvořil,

Kdyžs mu každé štěstí zbořil,

Naději y odjal zoufalému?

Věčnostili není, pročbych mořil

Sebe k vůli Bohu ukrutnému?

Umru! vytrhnuv se ze žaláře

Slzý nepokropím tváře!

Ale jest Bůh; y já musým býti!

Takto smejšlím ve svém sužování.

Já se trápím, hrůzou třesu,

Mělbych bez odplaty mříti?

Když se potím ve svém povolání,

Břemena, a bídy světa nesu,

Bohatec se topí v požívání.

Kam jen kročí, květiny se vinou,

Radovánky na miláčka kynou,

Na zemi mu nebe čarujíce.

Všecko se mu zdaří, co jen srdce ráčí,

Bohu zdravím vykvetají líce,

Pro něj chlapi moře suší, skály páčí,

Zemi neustupnou donucují,

Že z ní pokladové vystupují,

Aby před vládařem klekli:

Ty jsy naším Bohem! řekli.

Jako ryba v radování plave,

Jako na stromečku ptáček skáče;

Povězte, proč chudý v koutě pláče,

Když se valí na něj hromobití,

Kdežto rozmazancy štěstí dravé

Seje kvítky v krásné živobytí?

Zdali ctnost jej korunuje,

Že té pocty zasluhuje?

Ba! syn mrzké nepravosti

Hoden strašného jest trestu;

Neb co kat v své zůřivosti

Hnal se na nevěstu

Čistou jako kvítek.

Zlostí soptě vytrhl matku

Z krásy ušlechtilých dítek,

Vyhnal z dědičného statku

Syna zvedeného,

Život odňal otcy,

Maje muže nevinného

Ve své propadené mocy,

Smejšlel na strašlivé muky,

Že své dcery nechtěl z ruky

Bezbožníku dáti.

Bůhli růžemi mu stláti

Bude cestu, že ty ztropil hany?

Patřte tamto na žalostnou

Bídu, kdežto bez ochrany

Nazý lidé zymou kostnou.

Otec leží, vůkol dítky

Vadnou jako outlé kvítky:

Srdce puká ubohému otcy,

Když své roztomilé děti

Vidí mříti bez pomocy,

Chtěje ještě na ně pohleděti,

Zbírá každou kapku sýly;

Ach! tuť nemoc v rozkacení

Jede v tělo, trhá žíly,

Oudy klíčí, srdce drtí;

V hrozném duše zkormoucení

Chudák potýká se s smrtí;

Smutné na miláčky vzření

V poslední mu okamžení

Lije jed, a peklo strojí.

Každá ouzkost sem se rojí,

Nepřátelé jako sovy

Trýzní bodlavými slovy

Šlechetného v smrti bojovníka.

Oči k nebi slzy cedí,

Ruce spíná, vlídně hledí

Na lítého protivníka,

Okem plným smilování

Odpouští mu pronásledování,

A se žehná s světem zrádným.

Proč ten, člověkem byv řádným,

Který ctitel pravé ctnosti

Život strávil v nevinnosti,

Jak červ v bolesti se vine,

Kdežto na zlosyna rozkoš kyne?

Nyní musý usoužený

Odtud bez odplaty jíti;

Mělby, rcete, zmařen býti

Jako boháč zamračený,

Ješto v štěstí bezednivém sedě,

Denně na radosti hledě,

Mrzké plodil hanebnosti?

Musýť dobrý za své ctnosti,

Musý ctitel přikázaní

Slávy dojít na věčnosti,

Okusyti radování.

Sycby nespravedlivý Bůh zbořil

Štěstí na světě, a řády zhatil,

Bezbožníkům ráje tvořil,

Nevinnosti peklem splatil.

Kdožby chtěl se k ctnosti tříti,

Kdyby neměl na věčnosti býti?

Každý šetře zysku svého

Rozkošeby hledal svodné,

Ctnostby prchla s světa zlého,

Za to nepravosti škodné

Věčný trůnby upevnily,

Lidské štěstí roztřepily.

Otče náš a Bože spravedlivý,

Naše potěšení jediné!

O ty nerozdrtíš jako mstivý

Vítěz duše nevinné!

Odměnu ty krásné ctnosti

Strojíš jistě na věčnosti;

Tyť nám setřeš slzy s tváře,

Vytrhnuv své dítky ze žaláře

Jako otec stiskneš k srdcy svému,

Splatíš bídy lidu šlechetnému.

Věřím v ctnost, a y se těším na odplatu,

Doufám v Hospodina laskavého,

Že y ztrestá rozkošníka nadutého,

Co se víc než Bohu kořil zlatu,

Za zrcadlo vystaví však šlechetného,

Jenž ctné srdce skryl y v špatném šatu;

Plésám radostí, když myslím sobě,

Že vás, králi milostivý,

Soudce spravedlivý

V nejslavnější době

Bude korunovat.

Vystupuje před vším světem

Před Soudcem svým spravedlivým

Budu okem živým

Vlasti otce vychvalovat:

Že jak v ráji v Čechách kvetem,

Že nás každé štěstí blaží,

O to starostlivý otec baží.

Za to buď mu věčná sláva!

Do hlavy mi nechce jíti,

Aby vítěz, který zrušiv práva

Hledí ctnost y s štěstím stříti,

Bez trestu měl býti.

Takto smejšlím, milostiví páni!

Slyšímli kdy sousedů svých bědování,

Tuť je těším: Proč sy naříkáte,

V bídě vězýc, na své narození;

Nesmyslně srdce zavíráte

Laskavému potěšení?

Vždyť Bůh vaše hoře vidí,

Otec dobrých neopustí lidí,

Stálou radost na věčnosti

Chystá drahé nevinnosti!

Uhlíř umlkl rozhorlený.

Po něm pravil Dubský zamyšlený:

Y já sladkou nadějí se kojím,

Že jsem stvořen pro věčnosti:

Přemejšlímli, tu se dvojím,

Děsým, až mi trnou kosti,

Kdož mne o věčnosti může ujistiti,

Nemoha se okem přesvědčiti?

Arcy naděje mně lahodívá,

Jistota však sladší bývá;

Kdybych tu měl, svítilby mi jasný den.

Byť y vážný Arnošt odpověděl,

Při tom milosrdně na Dubského hleděl,

Byť y věčnost byla pouhý sen,

Aspoň sladký jest, a duši ukolíbá,

Naději že zlatou v bídě líbá.

Ty se odvoláváš na jistotu,

Abys lehce přenesl psotu

Putování v světě nejtrpšího?

Najdešli kde oka jasnějšího,

Aby mohlo nestvořenost proběhnouti,

Všecky věcy pozorlivě obsáhnouti,

Řícy směle, věčnosti že není?

Jestli zde jistoty se nedopídíš,

Ač co orel bystrým okem slídíš,

Jsouli naše smysly pro stvoření

Nemohoucý budoucnosti obezříti,

Pročbys chtěl své srdce pochybností tříti,

Zhrdnouti svém v syvém pomatení,

Kterého ti čistý rozum poskytuje,

Který duší k nebi pozdvihuje?

Hrobuli se lekáš, děs se spání taky.

Jestliže zde lidé svými zraky

Jsouce přesvědčeni dobře soudí,

Se spaní že občerstvení vstanou,

Rcy, proč myslí rozviklanou

Schvalně o věčnosti bloudí?

Jestli denně Bůh ty koná divy,

Tedy duše budou věčně živy,

Jak jest spáním duše posylněna,

Tak y smrtí bude vyčištěna.

Ba! byť nebylo y budoucnosti,

Člověk mělby držeti se ctnosti,

Všeho mírně požívaje;

Toť mu mocným hlasem praví

Rozum zkušený a zdravý.

Učitel své děti vodívaje

Vábí medem k povinnosti.

Zrostlých srdce roznícené

Sláva k Božským činům žene;

Muže čistý rozum váže.

Jakou povinnost ten káže,

Nezhlídaje po odplatě

Moudrý vyplní ji svatě.

Tak vy, milostivý pane!

V vlasti zanedbané

Pracujete bez ohledu,

Co se v budoucnosti stane.

Smrt vám nalila syc jedu

Do růžové naděje,

Že se zamyšlený ptáte:

Jak se s vlastí poděje?

Však sy proto nezoufáte;

Neb vám rozum čistý káže,

Byste ztišil truchlivosti.

Povinnost vás k prácy váže,

Podněcuje k srdnatosti;

Věčnost vám své lůno rozvinuje,

Moudrost rostoucý tam cýlí;

Přítomnost vás k sobě přitahuje,

Srdce k pracým těžkým sýlí.

Jakobyste nebyl pro věčnosti,

Pracujete v přítomnosti,

Když bloud na budoucnost vzření maje

Místo pravdy lapá lest,

Nadějí se těší, zanedbaje,

K čemu na svět stvořen jest.

Nyní z truchlení se vytrhněte,

Z mořícý vás samotnosti,

Jako jindy pro nás svatě bděte

Přídržíc se společnosti.

Tak vám trpká žalost zhasne,

Vyjde slunce pravdy jasné.

Karel nakloniv se k dobré radě

Slavné stavy v sýdlo doprovodil;

O vlast bděl, že jako v sadě

Po vší zemi člověk chodil,

V mysli vytržený klekl,

Ruce k nebi sepiav řekl:

Karel z králů nejslavnější

Uvedl do Čech slávu nejjasnější;

Padlyť různicemi do propasti,

Onť je vytrhl z víru nepokoje,

Všeho štěstí v krajích sylné roje

Vsadil pravý otec vlasti,

Y my, Karle! vděční potomkové

Po sta letech na tě pamatujem,

Lásku tvou a péči oslavujem,

Když nás přešlé slávy ostatkové

Budíc ze sna hlubokého,

Štěstí věku blaženého

K očím divícým se představují,

Mocným hlasem rozhlašují:

Tenkrát kvetli krásní dnové!

Není Čecha nejmenšího,

Aby krále největšího

Nenesl v živé paměti.

Stařec třesoucý se obživuje

Hledě jasným okem na děti,

Jestli otec synům vypravuje:

Jaké časy zlaté

Za paměti svaté

Karla starostného

Čechy blažily;

V květu štěstí lahodného

Čest a láska v spolku upřímnosti

Podávaly ruky nevinnosti,

Trůn sy v naší zemi pevnily.

Každý sobě v Čechách ráje tvoří,

Pro milého otce láskou hoří,

Skutkem jeví vděčnost svou.

Jako vroucý putovnícy,

Rozhorlení vlasti milovnícy

Na hrad Karlův jdou,

Aby očitě se přesvědčili,

Čechové jak slavní byli,

Karle, péčí tvou!