Karel čtvrtý. Zpěv pátý.

Páni při obědě povídali

Znova v milé srdečnosti,

Jaké na pustině přemahali

Zdrcující strašlivosti,

Jaké hrůzy pokusyli,

Když až do bílého rána

Bloudíc lesem nespatřili

Svého laskavého pána.

Karel patře s potěšením

Na uhlíře Stanislava,

Vyprávěl, jak špatná strava

Chutnala mu hovořením

Ochotného Stanislava.

Královna a paní vyjasněné

Přívětivým okem pověděly,

Jakby v uctivosti nelíčené

Muže hovorného měly.

Veselosti rostly, radost jdoucý

Ušlechtilým shromážděním

Zjevovala lásku vroucý

K Pánu šlechetnému

Plésajícým vytržením

Světu veškerému.

Nyní ztišilo se hlučné radování,

By se rozvinulo jiné požívání.

Karel kyne; Vratislav se k zpěvu

Chystá zlaté struny obživuje.

Sladkým zpěvem buďto k lásce, buďto k hněvu

Srdce okouzlených rozněcuje.

Všickni s dychtivostí na něj hledí,

Slova jak med žádostivě jedí,

Když jich píseň k nebi pozdvihuje.

Neboť básníř v osvícené společnosti

Počal vážně zpívat o mírnosti:

Povězte mi moudré hlavy,

Které štěstím oplýváte,

Svět y srdce lidské znáte:

Proč se hrnouc všecky stavy

Po nebeské blaženosti

Topí v kalu truchlivosti?

Pole lidu pokrm rodí,

Hora zlato obětuje,

Moře perel poskytuje,

Vítr zdraví s nebe vodí,

Sad se koří s květinami,

Les a řeka s lahůdkami.

Plesy světa rozkošného,

Krása ženy milované,

Blesky pocty svrchované

Nepotěší mrzutého,

Tesknost tře ho jedovatá;

Což mu scházý? Mírnost zlatá.

Mírnost sladí radování,

Růže v drsné cesty seje,

Život starcy v žíly leje,

Muže šlechtí v potýkání,

Květem studu krásý panny,

Mrtví vztěk, a dusý hany.

Dobré duše! pohledněte,

Jak nám bůjnost pouta kuje,

Zdravé oči zaslepuje,

A se z bludů vytrhněte,

Byste jdouce při mírnosti

Dotřeli se blaženosti!

Vše, co příliš, lidem škodí.

Mudrák málo na to dbaje,

Důmění svá rozsývaje

Jak Bůh zázraky jen plodí,

Potírá lež, řády haní,

Modle rozumu se klaní.

Pronikavým okem hledě

V šíré moře učenosti

Pije páru zmatenosti,

Hřmí y pravdu z jedu cedě:

Byť svět hájil lsti a bludu,

Věrný ctitel světla budu!

Dlouho dosti rozdíravé

Hanebnosti panovaly,

Smělý rozum ukovaly

Zaslepujíc oči zdravé;

Nyní slunce pravdy svítí,

Rozum svého práva cýtí.

Dcery slavné zatmělosti,

Kouzly, dračice a můry,

Kde jste které strojné stvůry

Opoutané minulosti,

Povstaňte co líté saně,

Ostříc nerozumu zbraně!

Jako skála budu státi,

Vaší hrůze, vaším pletkám,

Tuposti a jejím tetkám

Mudřec vznešený se smáti,

Švarný vítěz klamy smrtím,

Plaším tmu, a tupost zdrtím.

Jen co spatří oko čisté,

Ruka může obsáhnouti,

Zdravý rozum rozhodnouti,

Znamení jest pravdy jisté.

Rozum po vítězství mnohém

Poznal, že má býti Bohem.

Bůh se v planém mudrování

Kroutě nechce vpadnout v bludy,

Za to rozumem svým všudy

Klesaje v syť zamotání

Sázý v nebes plameniny

Mámícý z pěn blyskaniny.

Hlasem mocným přirozenost

Boha prohlašuje světem,

Země rozmanitým květem,

Hrdá nebes obnaženost

Stkví se nesmírnosti chrámy

Mluvíc o původu s námi.

Předc se hlasu vítěznému

Veškerenstva obr zpírá;

Až ho strach a nemoc zžírá,

Teprv duchu nádhernému

Smělost mře, a rozum vadne,

Blud se leskne, tupost sladne.

Již sy v mysli kolíbavé

Zblažujícý krásy tvoří,

Jim se s oblíbením koří

Boje moudrosti se pravé,

Rádby nebe obohatil,

Aby nevěru svou splatil.

Dnem y nocý hrůzy kuje;

By ho nemořily můry,

Divné nerozumu stvůry

Modlil na se zavěšuje,

Do nebe chce vjíti, v hrsti

Maje kříž a trochu prsti.

Tak lid skáče do rozcestí,

Nežby kráčel cestou rovnou,

Spokojil se pravdou skrovnou,

Raději své zmaří štěstí,

Tupým mozkem světy měří,

Buď v nic, nebo v všecko věří.

Pravý mudřec v povolnosti

Jako slunce pokračuje,

Rozum vážně osvěcuje

Jiskrou čisté učenosti,

Tmy se štítě světlo vidí

Nekovaje Bohů z lidí.

Pitomosti nemotorné

Plody čistí jako zlato,

Bez ourazu chodí za to

K sluncy rozumnosti dvorné.

Nemámíť sen rozšafného,

V tvoru spatří Boha svého.

K dobrodincy laskavému

Jako zdárný syn se blíže

Jeví teskné duše tíže,

Stvořiteli vznešenému

V milou obět srdce nese,

Co se láskou vroucý třese.

Takto světem mírnost zlatá

Muže poctivého vede,

Před ním hasnou hrůzy bledé,

Y mdlí ouzkost jedovatá,

Světlem učenosti kráčí,

Pravdu ctí, a bludy páčí.

Dobré duše pohledněte,

Jak nám bujnost pouta kuje,

Zdravé zraky zaslepuje,

A se z bludů vytrhněte,

Byste jdouce při mírnosti

Dotřeli se blaženosti!

Jak lid bludně po moudrosti,

Tak y po štěstí se žene.

Obtížnostmi nezkrocené

Srdce hledá blaženosti,

Lítá větrem, kopá v hoře,

Bloudí přes daleké moře.

Nyní bouří jak lev lítý,

Již co ovce zyskem krotne,

Zdraví kazý v prácy hřmotné,

Nadějí y mylnou spitý

V meče, v proud a oheň letí,

Pro zlato se ďáblu světí.

Dostíhneli svého cýle,

Omámený rovná v stohy

S ochotností milé Bohy,

Rozkoš cýtě v každé žíle

Drahý poklad chutně líbá,

Až ho spání ukolíbá.

Ve snách strachuje se stínu,

Nemá chvíle utěšené,

Ouzkostí schne vyděšené

Srdce v potěšení klínu,

Muky zhlazujícý tvoří,

Štěstí hrad a ráj sy boří.

Ve dne hlad ho ukřižuje;

Ač co ukovaný sedě,

Zlata jako Boha hledě

Duši nebem naplňuje;

Na zlé žebrák brouká časy,

Až smrt sepne lživé hlasy.

Jiný vřelec tesá skály,

Povětřím y cesty hledá,

Zlatu zplesnivěti nedá,

Jako nádhernému králi

Veškerý svět k upachtění

Shání sladké vyražení.

Dnem y nocý strojí hody,

Hvězda stkví se drahým šatem,

Pokoj ozdobuje zlatem,

Stříbrem vykládá své schody,

V řece zdí, a kouzlí hrady,

Z bahen vytvořuje sady.

Rcete duše ctnosti věrné!

Co se s rozkošníkem děje,

Že se skrývá, na tvář leje

Jako žena slzy perné,

Proč se v moři blaženosti

Plyna chytá zoufalosti?

Jako voda uplynuli

V hodování jarní dnové,

Proudem bídy se co snové

Z radovánek vyhrnuly,

Jak máj zlaté časy kvetly,

Hlad a nemoc ráje zpletly.

Na boháče nouze střílí,

Dravá nemoc jede v tělo,

Duše mdlí, a hrubne čelo,

Červ se klíče v prachu kvílí,

Svědomí zlé jako saně

Kalí jedem mstícý zbraně.

Tuť to světa milovnícy

Máte štěstí rozhlášené!

Po rozkoši oslavené

Běžte vřelí bojovnícy,

Než ji trpká pravda zkazý,

Svodné ráje v propast srazý!

Dobré duše pohledněte,

Jak nám bůjnost pouta kuje,

Zdravé zraky zaslepuje,

A se z bludů vytrhněte,

Byste jdouce při mírnosti

Dotřeli se blaženosti!

Mladík jako růže kveta

V rozplášené zvětřenosti

Vyhledává blaženosti;

Aby v máji užil světa,

Motejl po kráse se shání,

Loví vábné radování.

Kde jste dívky lahodivé?

Jako srnky poskakujte,

Mládenečka potěšujte

Medem lásky lichotivé,

Dnů se zblažujícých chopte,

V moři rozkoší se topte!

A tu jelen vystřeluje,

Z rozkoše se v rozkoš házý,

Pro milenky život sázý,

Čest a zlato rozhazuje,

Dnes chlap bohyni se světí,

Zejtra k milostnější letí.

Jen co smysly bleskem šálí,

S hltavostí políkaje

Tře se v rozkošnosti kraje,

Kráse obět stále pálí,

Na pustině seje kvítí,

V rozmaru se Bohem cýtí.

Krásy lesk, a pěna Božství,

Co mu radování zlatí,

Skutečností v dým se tratí,

Za mžik rozkoše se množství

Stírajícých hromů hrne,

Až oud každý strachem trne.

Stín se zpěvavými háji

Plaze krásy nepocýtí;

Darmo slunce štěstí svítí,

Darmo v růžovaném máji

Panna rozkoš světa loudí,

V ráji dub co v poušti bloudí.

Jako štíra povětřenec

Jiný strachuje se krásy,

Stírá mladosti své řásy,

Rozškubuje s hlavy věnec,

Panny spatříli neb růže,

Strachem zblázniti se může,

Jako jestřáb letě k poušti

Z lůna rozkošného světa,

Pochovává jarní leta

V hrobě, v zamračené houšti,

Hladem mře, a švihá tělo,

Že se krásou lidem stkvělo.

Bleskli milosti se v hlavě

Vyskytuje z nenadání,

Světli ho zve k radování

Vnadný obraz k očím stavě,

Ach! tuť hledě na radostné

Podívání hrůzou kostne.

Jináč mírný užívaje

Sladnoucýho vyražení

Dojde všudy potěšení.

Jemu každá krása zraje,

Slunce hoří Božským zlatem,

Květ se kryje jarním šatem.

Mladý svět se na něj směje,

Panna lahodivá věnce

Pěkné pletouc pro mládence

Rozkoš do srdečka leje,

Moudrost matka nejvlídnější

Líbá dítě nejmilejší.

Bůh mu přeje milostivý,

Štědrou rukou otvíraje

Čisté blaženosti kraje,

Rozum muže starostlivý

Rovinami k štěstí vede,

Kdežto v levo bolest jede.

Dobré duše pohledněte,

Jak nám bůjnost pouta kuje,

Zdravé zraky zaslepuje,

A se z bludů vytrhněte,

Byste jdouce při mírnosti

Dotřeli se blaženosti.

Pravý mudřec o budoucnost

Staraje se, zdárné dítky

Chová jako outlé kvítky,

Zvolna živě v srdcy vroucnost

Krotí vztěk, a bůjnost chladí,

Sýlí stud, a přísnost sladí.

Jako stín se milků drží,

Na jich činy pozor dává,

S nimi jí, a s nimi hrává,

Peníze co kupec trží,

Jako voják zbraně vede,

Jako oráč k poli jede.

Mezy kvítí, mezy stromy

Uvádí je pozorlivě;

Tu jim povídaje živě,

Jak pták, jak zvěř staví domy,

Hlavy stupně vyjasňuje,

K nebi duší pozdvihuje.

Všecky probíhaje světy

K moudrosti se blíží trůnu;

Zde jim v blaženosti lůnu

Ukazuje krásy květy,

Zdravý rozum, klamy svodné,

Bludů lesk a boje škodné.

Teď se v sluncy pravdy svaté

Čistý rozum mravných dětí

K nesmrtedlným činům světí,

Mrak lsti mře tu jedovaté,

Přirozenost v nevinnosti

Jeví milým pravé ctnosti.

V plnosti se rozvinuje

Jako růže lidská sláva,

Rozum háje svého práva

Duše jasné zvelebuje,

Otec za své práce vidí

Krásu osvícených lidí.

Syvý modlil mocý chtěje

Náklonnosti vymořiti,

Z dětí svaté vytvořiti,

Hrůzu v mladá srdce leje,

Mrtví smích, a vlídnost mučí,

Honě lsti je do náručí.

K čemu dub se v světě hodí,

K čemu skála bez života?

Jako stín a jiná slota

Mrtvý v krásném máji chodí,

Zvykem pije, jí a spává,

Skutky živým zanechává.

Láska ledu neroznítí.

Byť mřel otec, bude státi,

Jako jindy prstem hráti;

Outrpnosti nepocýtí,

Byť y přítel v krvi plynul,

Veškerý svět vojnou hynul.

Toť jest roztomilý kvítek!

Skliďte se s tím vychováním.

Volá hrdec s posmíváním,

Nechcy bláznů míti z dítek,

Ať se hoši s hory skácý

Jako na svobodě ptácy.

Otec jsem a ne kat dravý,

Pročbych milkům hrozyl pouty,

V nezdravé je bednil kouty?

Ať sy plésá mladík zdravý,

Hraje, skáče, neb se učí,

Z dětí nic se nevymučí.

Zlatá svoboda jim sluší,

Ta je šťastně vede k cýli,

Tělu uděluje sýly,

K Božství letí s volnou duší,

V smělosti a mocy prámu

Donese je k slávy chrámu.

Rozkládaje moudrý pánek

Děti bez rozvahu vede;

Ptáčky chytá, holdem jede

Rychlý jak srn vychovánek,

Učením se nechce mořit,

Ani štěstí hradu bořit.

Drahý synek v povolnosti

Roste otcy k potěšení,

Kupuje sy vyražení,

Kalí jedem nevinnosti,

Všecken stud a mravnost drtí,

Otce s posmíváním smrtí.

Tak se lidé s divokostí

Po bublinách shánějíce,

Krásu Božskou zkalujíce,

Uvrhujíc v mrzutostí

Bezednivé moře s chutí

Přirozenost k změně nutí.

Svobody a slávy lesky

Okřidlují okouzlence,

Pro šálícý pocty věnce

Střelí v jisté smrti třesky,

Vletí v klamu vlnobití,

Skočí v hanby hromobití.

Pravoty a ctnosti hrady,

Sýdla tiché blaženosti

Rozvalují z všetečnosti,

Vysýlají zmatku hady

Mezy rody milované,

Šlechetností věncované.

Lítajíce pod nebesy

Míří v nemožnosti kraje,

Kde duch nepokoje zraje,

Boříc rozkoše a plesy,

Moudrosti a pravdy ráje

Zohyzďují v divé háje.

Jen duch mírný rozvětření

Vyhýbá se smrtícýho,

Přídržuje sladícýho

V tichosti se potěšení,

Líbá nevinnosti dítky,

Seje veselosti kvítky.

Tak y v štěstí požívání,

Lidé, mějte na pozoru,

Že jen na rozkošnou horu

Blažícýho radování

Dotřete se v spokojnosti,

Půjdeteli při mírnosti.

Zpěvák skončil. Páni v něm jen oči měli,

Po chvíli všech hlasy k poctě zněly

Básníka, co krásou lichotivou

Ozdobuje obraz mírné ctnosti

Zkušeností, ctí a pravdou živou,

Plaší záhubivé nepravosti.

Ještě plouli v radování,

Již je jiné v společnosti

Vyvolalo podívání.