Karel čtvrtý. Zpěv první.

Vojna lítá hubí kraje,

Mate řád a hyzdí mravy,

Podvod pozdvihuje hlavy,

Svornost mře a peklo zraje,

Záře budoucnosti jasné

Závistivým mrakem hasne.

Ach! tuť srdce hrůzou trnou

Poctivého lidu v zmatku,

Když se na rozmilou matku,

Na vlast drahou, bídy hrnou,

Když se nepravosti rodí,

Dusý ctnost a zrady plodí.

Darmo slunce hory zlatí,

V kráse růžového máje

Povstávají všudy ráje;

Štěstí blesk se v páru tratí,

Zlaté naděje se boří,

Neboť rozbroj muky tvoří.

Každý veselosti kvítek,

Každá rozkoš strachem vadne,

Moudrost klesá, láska chladne,

V lůnu přemilostných dítek

Matka na budoucnost hledí,

Pro ně schne a slzy cedí.

Z těchto syvých protivenství,

Z víru přítomného vzteku,

Podvodu a příkořenství

Hleďme k blaženému věku,

Kde král otcem být se snaží,

Štěpí ráj a národ blaží.

Sláva vlasti, otců štěstí,

Vlídná moudrost, pokoj svatý

Zdrtí smutek jedovatý,

Drahy k spokojnosti zklestí,

Duše blažeností vnadnou

Ztuží se a k činům zmladnou.

Zde se učme pravé ctnosti,

Zdravé rady poslechněme,

Otce vlasti skutkem ctěme;

Jak on jdouce po moudrosti

Zmůžem všecka protivenství,

Která hrozý člověčenství.

Karel držel na Žebráce

Radovánky se svým dvorem,

K němu zanechavše práce

Jako včely dolem horem

Slavní páni na hrad jeli,

Kde se plesy rozvíjely.

Srdce laskavému otcy

V rozkoše se rozlívalo,

Ač prv s hrůzou rozbíralo

Myšlinky své ve dne v nocy,

V hrobli s trůnu slávy sstoupí,

Jak svár lstivý Čechy zloupí.

Láska k vlasti v radování

Otce krále vodívala,

Starostlivost rodívala

Lidohubná zamotání,

Mstivé soky v zůřivosti,

Milé děti v sníženosti.

Ach! tuť usedalo hořem

Srdce šlechetnému králi!

Slzy jako perle stály

V očích, kdyby měl plout mořem,

Hnalby v odvážnosti prámu

Bouří k blaženosti chrámu.

Než se otec starostlivý

Nadál, duše občerstvěla,

Sluncem slávy vlast se stkvěla,

Hojnosti a štěstí živý

Pramen, pokoj, po vší zemi

Těšil národ rozkošemi.

Neboť mladistvého syna

Stavy vyvolili králem.

Otec v radování stálém

Jako v řece ryba plyna,

Došel sladké spokojnosti

Po tepoucý zbouřenosti.

Královna se procházela

S milým králem po Žebráce,

Zde mu starosti a práce

Oslazujíc, prováděla

V stínu lesa hlubokého

Panovníka starostného.

Bezpečni jsouc bez divoké

Stráže, s veselými čely

Na budoucnost pohleděli.

„Jestli někdo na široké

Zemi nad nás blaženější?

Ptá se růže nejkrásnější

Anna z srdce upřímného

Svého chotě laskavého.

V Čechách vorných nám co v ráji

Radosti a štěstí kvetou,

Čest a vděčnost jako v máji

Matce dcera věnce pletou;

Kam se hneme, láska s očí

Jiskří lidu blaženému,

K nám se starcy, k nám se děti točí,

Aby otcy pečlivému

Jako jaro pěkné dítky

Odevzdaly outlé kvítky.

Tys jich tvůrce blaženosti!

Neboť zkrotiv zůřivosti

Zamezyl jsy drancování,

Vytrhv národ z poddanosti

Rozsyl v zemi radování.

Za to očma slzýcýma

Vzdává sedlák díky tobě,

Živě rukama se svýma

Vydělává zlato sobě,

Volně pokračuje k štěstí

Cestu svým a vlasti klestí,

V lůnu pokoje a lásky sedě,

Na miláčky drahé hledě

Vzdychá, jasní oko, plésá,

Milým do náručí klesá,

Líbá syny, padá na kolena,

Bohu děkuje a králi ctnému,

Že ho blaží věrná žena,

Že y otcy rozšafnému

Dobré dítky nebe tvoří.

Šťastný horlivostí hoří,

Každá žíla v něm se třese,

Jeho duch se vzhůru nese,

Vděčnou láskou korunuje

Nejdražšího poručníka.

Jestli třeba bojovníka,

Sám se na smrt posvěcuje;

Otec v kráse zdárných dětí

S králem jak lev v bitvu letí.“

Takto mluví Anna vroucý.

Kněžnu se co hvězdu stkvoucý

K srdcy tiskne šťastné kníže.

„Národ miluje mne, praví,

A v svém srdcy chrám mi staví,

Ty však povinnosti tíže

Sladíš láskou lichotivou,

Představujíc tváří živou

V nejsvětlejší spanilosti

Obraz vnadné blaženosti.

Láska domácý mne blaží,

Zlatá naděje syn kyne,

Jako rosa outlý kvítek vlaží,

Jako růže z poupěte se vine,

Naděje mne občerstvuje,

Syn se v květu budoucnosti

V nejslavnější velebnosti

Bleskem štěstí ozdobuje.“

Řka se kloní do náručí

Manžel ženy milované.

„Tvá mne, svrchovaný Pane!

Dobrotivost lásce učí.“

Dí, a sladkou slzu cedí,

Mlčí, k nebi zase hledí;

„Slyš mne Bože! Čecha svého,

Dokud v těle ducha mdlého

Cýtit budu, neopustím;

Pro něho se v boje pustím,

Potru vztek a lidu tíže,

Zdrtím lsti a pověr mříže,

Moudrost jako slunce čistou

Povyloudím na zem s nebe,

Poctím blažeností jistou,

Roztomilá vlasti, tebe,

Že jak v květu višně stavy

Všecky zplynou v radování,

Ctnost se zmůže, shladí mravy

V pravém štěstí požívání.“

Tváří roznícenou pravil

Otec, patře na nebesa,

Štěstí krajanů svých nesa

V srdcy dobrotivém, slavil

Příchod věku blaženého,

Ctí a krásou oděného.

Jak se k podpoře keř vine,

K mládenečku čistá panna,

Tak se rozhorlená Anna

K srdcy svého krále vine,

V rozkoši a lásce plyne,

Sladkou nadějí se kojí,

Že se štěstí v Čechách zrojí.

Tak se oba veselostí

Božskou spití radovali,

Okouzlení budoucností

Ráje v Čechách čarovali,

V milostivém rozmlouvání

Syli lidu radování.

Z hustého teď vyšli lesa,

Na trávník se posadili,

Kde zem kvítky ozdobily.

Větřík libý chládek nesa

Vůni milým obětoval,

Srdce váním obživoval.

Krajiny tu rozložité

Poklady své rozvinuly,

Kam jen oči pokynuly,

Rajské krásy rozmanité

Na vrchu y na dolině hoří,

Obraz k malování tvoří.

Kraj se oku divícýmu

V nejmilejším prohlednutí

Stavě, ku podivu nutí

Duši, k srdcy cýtícýmu

Vsy a pole veda praví:

Přirozenost jaro slaví!

Jakby posyl širé kraje

Vesnicemi na rovině,

Jakby ráje na pustině

Vyvedl, všudy krása zraje,

Les a louky ozdobuje,

Lidí k plesům pobuzuje.

Tu jen obilíčko kyne,

Tady zahrady se bělí,

Tam své ženky slavík želí,

Ryba v čisté vodě plyne,

A když jasné slunce svítí,

Stříbrem na vodě se třpytí.

Z dálí jako obři tmavé

Hory hlavy k nebi pnoucý,

Města se jak zlato stkvoucý,

Lesy široké a zdravé

Z nocy pyšné povstávají,

Hojnosti své vykládají.

Nebe bez šerého mraku

Obživuje všecky tvory,

Slunce zlatí doly, hory,

Odkrývajíc v pláni zraku

Utěšené podívání

Ourodný kraj v radování.

„Jak jest krásně v světě milém!

Promluvila slavná Anna,

Jak ráj vylíčená strana

Kvete v kraji ušlechtilém,

Zem y nebe v společnosti

Zahánějí mrzutosti.

Chtěj neb nechtěj, radovati

Se y zamračenec musý.

Když ho žravé péče dusý,

Mají srdce utejrati,

Mladé jaro péče pudí,

Muže k vyražení budí.

Jaká krása, milý světe,

Na tvém plodném lůně kvete!

Jaké zlaté podívání

Vábí duši k požívání!

Srdce veselostí těsné

Vděčně před svým Bohem klesne,

Plynouc v moři štěstí svého

Vyzná otce milostného.

Kam se vrhnu, kam jen hledím,

V rozkoši a kráse sedím,

Vidím štědrou Boží lásku.

V zvuku zvěři, v ptactva hlásku,

V řece, v poli láska Boží

Denně štěstí lidské množí.

Láskou všecko všudy plésá,

Brouček v kvítí poskakuje,

Ptáček lesem polituje,

Láskou tou jen člověk klesá,

V ní se topě štěstí hledá,

Mžikem oddechu sy nedá.“

„O má milá! sladce praví

K Anně Karel milostivý,

Člověk láskou Boží živý

V jednání sy štěstí staví,

Živost seděti mu nedá.

Protož dnem y nocý hledá,

Aby zdrtiv obtížnosti

Pravé dostíhl blaženosti.

K věčnosti a k Bohu hledě,

Pokračuje bez ustání

K velikému vykonání;

Stále bdí, a y krev cedě

Pro vlast skáče do hlubiny,

V žalář letí za své syny,

Pouta volně ková sobě,

Aby, ženo, pomohl tobě,

V bídě věze prozpěvuje,

Jestli přispěl bratru svému.

Tak Bůh lidi rozpaluje,

Strojí štěstí světu všemu.

Lidé, jeho obraz, divy

Kouzlí. Patř, kdo na pustině

Ráje vyvedl? Ve hlubině

Skoumal, že jsou tvory živy?

Kdo běh sluncy, hvězdám měří,

Všecko ví a málo věří?

Jaká hlubokost a sýla!

Lidé obšahují světy,

Každá v přirození žíla,

Všecko ovoce a květy,

Zem y mořské hlubokosti

Odkryty jsou lidské učenosti.

Vesnice a města čistá,

Štěpnice a vinohrady,

Stráně, jakby do zahrady

Vešel, znamení jsou jistá

V nejkrásnější spanilosti

Šťastných lidí rozumnosti.

Vidímli však jasné nebe,

Slunce ohněm plejtvajícý,

Měsýcyli spatřím tebe

V tmavé nocy blejskajícý!

Zastkvíli se hvězd jak písku sýla,

O tuť ve mně trne každá žíla,

Srdce klepá podivením,

Na zem klesá slabá noha,

Duše velikého Boha

Vyhlašuje s potěšením,

Jazyk zajíká se, stojí,

Když se za divem div rojí.

Jako snové v mysli živé

Divotvorná tvářnost lítá,

Zázraky a mocnost Boží chtivé

Srdce v přirození čítá;

Není v stavu, byť se střelo,

Aby divy sčísti mělo.

Kdo tě, pověz, vytrhl z prachu,

Hlavo světy skoumajícý?

Ozbrojil tě hromem strachu

Blesku města zžírajícý?

Kdo ti, slunce! kráčet káže,

V jistý řád vás, hvězdy, váže?

Hory, doly, skřehlé mladí,

Mrtvé stromy obživuje,

Z poupat růže rozvinuje,

Slavíčku! tvé zpěvy sladí?

Jak se zyma znovu blíží,

Rozkoše y řeky klíží?

Pán ty divy denně tvoří.

Okem střelí, vrch se boří,

Milostivým okem kyne,

V sladké radosti zem plyne,

Ruku zavřel, hladem mřeme,

Ruku roztáhl, hodujeme.

S námi mluví v outlém květu,

V dešti jeví lásku světu;

Hromem ozbrojený hrozý,

Darmo zapírají mnozý

Boha otce laskavého,

Majíc posměch z mocy jeho,

Když se mračna zatahují,

Hrůzou nebe ozbrojují,

Když blesk žravý lidi slepí,

Houká hrom, a skály třepí,

Mudrák trna v sklep se skrývá,

Červ se plaze žalmy zpívá,

Otce nechtěl v lásce znáti,

Strašlivého pána báti

V prachu vinoucý se musý,

Mocli jeho hromem zkusý.

Mocný jest Pán! rachotivý

Hrom ho světům oznamuje;

Netrň! jest y dobrotivý,

Země otce oslavuje;

Tvoříť život, chléb a kvítky,

Staraje se o své dítky.

Není na daleké zemi,

Projdi svět, ó není tvora

Nejmenšího mezy všemi,

Jemuž lásky Boží hora

Štědrotyby nevylila,

Mdlého broučka neblažila.

Kdo smí hlavy pozdvihnouti,

V pravdě sobě povzdychnouti:

Bůh mne vyvrhl z počtu dítek,

V poušti stojím spráhlý kvítek?

Byť měl hořký kalich píti,

Aspoň nešťastnému sladí

Naděje žluč, věčnost chladí

Peklo bídy; máli mříti,

Žebrák smrti odporuje,

Život sobě oblibuje.“

Tak král s sladkým vytržením

V lůnu jarní krásy sedě,

Vroucně na nebesa hledě

Ohlašuje s potěšením

Veškerého světa krále,

Jistí svatě, že se stále

O své bohaté y chudé

Čechy jak Bůh starat bude,

Vtiskne v syna ducha svého,

By byl otcem lidu všeho.

V tom y právě vedou k otcy

Syna, rozkoš nejmilejší.

Král ho láskou nejvroucnější

Pozdvihuje k světů otcy,

Prosý, Bůhby duchem mocy,

Duchem lásky k panování

Ztuživ syna pro věk zlatý

V Čechách vštípil pokoj svatý.

Nyní syna k milování

Lidu svého probuzuje,

Řády Páně oznamuje:

„V kraje patř, kam rukou kynu,

Tam tvé oko všudy vidí

Na sta doufajícých lidí;

Ti se k tobě obracují,

Jako v otce důvěřují.

Na Boha hleď, řiď se Bohem!

Mocná skála v kříži mnohém

Při boku stůj potlačeným,

Pomoz bludem zaslepeným.

Jako slunce obživ kraje,

Osvěť hlavu zanedbanou,

Potři tupost, otvíraje

Pravdě cestu jasnou branou.

O všecky se starej syny,

Přispěj pánu, žebrákovi,

Potěš syrotků a vdovy,

Naprav nešlechetných viny,

Aby každý, maje tebe,

Vyznal, že mu kvete nebe.

K štěstí jsme zde. Jako páry

Život křehkých lidí hyne;

Člověk v rozkoši dnes plyne,

Zejtra tělo nesou máry,

Jistotná smrt všecky bije,

Nechť je len, neb zlato kryje.

Uchop hodiny se dnešní,

Než ti umrou dnové spěšní,

Rozmnož pravé štěstí v zemi.

Vždyť Bůh okrasami všemi

Jako ráj svět ozdobuje,

Seje v živobytí radost.

Lásku Boží pozoruje

Y ty, šediny a mladost

Proveď jako hlava tělo,

Kdeby mřelo bědování,

V nejčistější kráse mělo

Sýdlo zdravé radování.

Láska společná nás blaží.

Proto král y man se snaží,

Aby, zmohše protivenství,

Které hrozý člověčenství,

Dotřeli se blaženosti.

Pán y žebrák stejně jedí,

Stejné mají potřebnosti,

V nemocy a truchlivosti

Očma skroušenýma hledí,

Zvouce lidi k outrpnosti;

Na nás, bratří! pohledněte,

Bratry z bídy vytrhněte,

V nebezpečném živobytí

Vlídně ztište hromobití,

Co se snáší nad hlavami.

Což to nádherníkům platí,

Že se třpytí ozdobami,

Shromažďují zlata stohy?

Nemoc sníží zemské Bohy,

Smrt se dotře svého práva,

Zhasne blesk, a zemře sláva.

V lásce, synu! myslí vroucý

Hledej slávy nehynoucý,

Pracuj, bdi a potěšení

Rozsý v lidském pokolení.

Jestli se ti štěstí zpírá,

Pokoj kalí čisté tváře,

Poddanéli ouzkost svírá,

Hleď, by jako jasná záře

Naděje se lidu stkvěla,

Vyšla hvězda blaženosti,

Byť y bída přítomnosti

Trampotami srdce třela.“

Praviv k srdcy syna vinul.

Již ho Anna políbila,

Sladkou slzou posvětila,

Prosýc Boha, aby kynul

Ctnému otcy k potěšení,

Milé vlasti k zvelebení.

Teď se páni k hradu brali;

Knížata je přivítali,

Ctili v zvučném vyražení

Svého syna povýšení.