Karel čtvrtý. Zpěv sedmý.

Sotva slunce pozlatilo

Doliny a hory květné,

Již y ze snu vyloudilo

Mládence a muže letné,

Již y panny milostivé

Jako hvězdy v kráse živé

Probudily radování,

Podpálily k milování

Sladnoucýmu oslavence,

Nesouc květiny a věnce

K slovutnému shromáždění,

Kde král v lůnu panstva svého

Připravuje milým oslavení,

Blaží Stanislava ctného.

Starcy srdce poskakuje v těle,

Radost sedí na širokém čele,

Rozkoš jiskří z skákajícých očí,

Když se k milostnému králi točí,

Vypravuje díky vytržením.

Ach! zas slzy vylívaje syna

Dobrého a dceru krásnou vina

K srdcy horoucýmu s potěšením

K nebi hledí, Bůh že dobrotivý

Láskou nezkalené duše kojí,

A co vřelec otec starostlivý

Plamen zbouřeného srdce trojí,

Když se v ráje sladké nevinnosti

Mladistvého věku zabíraje,

Usta k poučení otvíraje,

Moudrost sype v milé srdečnosti:

Dnes vás, miláčkové srdce mého,

Před oltářem láska vlídná spojí,

Dnes se z milování nevadného

Radosti co včely zrojí,

Dnes y nebe v růžované kráse

Duší blažeností spitých ptá se:

Můžeteli drahé nevinnosti

Rozkošnější dotříti se blaženosti?

Požívejte vyvolené dítky

Pravoty a čisté ctnosti!

Dokud nebe potěšení kvítky

Seje cestou věku růžového,

Požívejte štěstí příznivého,

Živi jsouce jako andělové,

Pokračujíc po trnové

Stezce světa bouřícýho,

Nezrušení ctitelové

Hospodina blažícýho!

Milujte se! Láska pravá

Jako sestra na laskavá

Srdce přívětivě hledí,

Y svým milým radování

Z smrtícýho sužování

Jako moudrá včela cedí.

Jako dobrá matka outlých dětí

Chyby s laskavostí napravujíc

Pro miláčky se y na smrt světí;

Takto krásu láska rozvinujíc

Šlechetného srdce s chutí letí,

Aby vyvolené duše vady,

Rozsývajíc nevinnosti vnady,

Poukryla rouškou jemné lásky,

Rozmlouvajíc lichotnými hlásky:

Vždyť jsme lidé; pročby, vznešenosti

Božské v křehkém duchu hledajíce,

Neprominuli sy maličkosti

Věrní milí prominutí žádajíce?

A tím pevněji co holubice

K rozmilému muži milovnice

Vlídná kloníc ducha outrpného,

Otvírá sy pramen štěstí bezedného,

Okrasami věčně kvetoucými sebe

Ozdobujíc kouzlí miláčkovi nebe.

Láska nemilujíc podrobení

Ve vlídnosti hledá vyražení.

Jakby jedno srdce, vůle jedna

Jako vicher bouřícýho ledna

Dorážejíc vztěkem na milenku

Na smrt křižovala milostenku?

Manžel jako přítel nejvěrnější

Svého srdce nejmilejší

Náklonnosti šetří s potěšením;

Na kynutí hledě s oblíbením

Divy podniká, by páčil skály,

Přetrhl řece běh, a vštípil ráje,

By se v rozvinutí krásy smály

Rozkošnosti blažícýho máje.

Ať sy na poušti neb na zahradě

Přebývaje plésá v lůnu lásky,

Zápolí rek s nepřátely v hradě

Smrtě každé lahodnosti klásky,

Vítěz světům nepovolným káže,

Neb v řád neomylný hvězdy váže,

Zlomí všeho světa příkořenství;

Doma složiv hromy ukrutenství

Ani bleskem mocy rozdíravé,

Ani věncem slávy nehynoucý,

Ale usmíváním lásky pravé

Jeví tklivé duše cyty vroucý,

Kde jen kynutí, neb práce skrovná

Blaží srdce sobě ve všem rovná.

Byť muž myšlení své v srdce schránky

Před cyzými zaryl nejtajnější,

Byť y v štěstí dusyl radovánky,

Svíral sužování nejpernější,

Před milenkou věrnou rozkládaje

Pomyšlení, ba y nejjemnější

Hnutí, poví, jaký v mysli zraje

Plod, co duši nelítostně tepe,

Ctnostli vítězý, neb štěstí slepé.

Okoli se miláčkovi mračí,

V mžiknutí y milenku strach tlačí,

Hrdinali na obrovské prácy kuje,

V hrdinu se žena povyšuje,

Bleskli radosti mu v očích svítí,

Manželka se v nebi býti cýtí,

Mrakli černá se, neb štěstí bělí,

Jedna duše všecko spolu dělí.

Šťastní ve své lásce nehledají

Pracně radování po cyzyně,

Ve svém srdcy čistém zakládají

Jistou blaženost y na pustině,

Jasnou tváří divy podnikají

Derouce se trním po skalině,

By jen v nerozdílné společnosti

Došli zblažujícý spokojnosti.

Tak je láska nezhrozená vede,

Sladíc práce medem nevinnosti;

Darmo hrozýš, nepokoje jede!

Darmo, zrádo, smrtícými hromy!

Byť se valil bídy proud, a domy

Spokojené lásky ryl, ha! státi

Jako skála v proudu příkořenství

Bude láska pevná, a se smáti

Střelám nesmyslných ukrutenství;

Duch se zobří, zmocní srdce tklivé

Trojíc sýlu mohutného těla,

Vletí s nehodami v boje divé,

A y vítěznými věncy čela

Nezkalená zozdobuje sobě,

Neb se zbitá ztiší na porobě,

Až ji věčnost přijme do náručí.

Jen těm divům láska mocná učí,

Stele růžemi a radováním

Cesty živobytí hynoucýho,

Sýlí zmlazujícým milováním

Namahání ducha slabnoucýho.

Duchli jednoty a nevinnosti

Srdcý rozhejraných neroznítí,

Vroucý láska ve své velebnosti

Stezek kroutícých se neosvítí;

Ach! tuť milovaná spokojenost

Z bytu nepokoje odletuje;

Darmo perlovaná přirozenost

Okrasy své světu obnažuje,

Darmo štěstí deští potěšením,

Krása divy tvoří okouzlením;

Ani krásy, sladkosti a blesku,

Ani mladých světů radování

Lidé bujní, přebývajíc v třesku

Nevěry a dravých sužování,

Nevidouce, po stínu se ženou

Lstivých bublin myslí nezmoženou.

Byť se jako hvězda jasná stkvěla

Šlechetností žena milostivá,

Pohledu a sněhového čela

Září ukovala srdce divá,

S růže muž co vosa k nouzy letí,

Svůj y život hanebnostem světí.

Byť muž rozumem a vznešeností

Ducha tvořícýho řídil světy,

Přemohl dobrotou a příjemností

Mládence co růže plané květy,

Božství lesk a sláva nehne strojnou,

K brouku tře se duší nepokojnou.

V sýdlu ďábelnosti štěstí jasné

Zamračeným nerozumem hasne,

Rozbroj s hanebnostmi proudem valí

Sápajícý bídy do blažení,

Čest a krása smějícý se kalí,

Vztěk a rozvětřené rozhorlení,

Roztrušujíc jedy zkormoucení,

Honí do zoufání zaslepence.

Tak buď láska rozkošnosti věnce

Chystá, nebo seje zahubení.

Volte, miláčkové srdce mého,

Věčné ouzkosti neb potěšení;

Kráčejíce sadem růžového

Milování při moudrosti zdravé

Dostíhnete spokojnosti pravé,

Kde vás radost přijme do náručí.

Na levoli vrtkavosti dravé

Uchytí se srdce kolíbavé,

Klesne v syť, kde žádosti je zmučí.

Přiviňte se k prácy! otec prosý za to,

Otec starostlivý roztomilé děti

Chtěje dobré duše k štěstí uváděti.

Byť jste objímali klenoty a zlato,

Mohouli kdy kovy k ctnosti probuditi,

Zaslepené duše párou oblažiti?

Práce milým rozkoš strojí,

Srdce věrná pevně pojí,

Kdežto lenost krásné ctnosti

Jedem chtivé všetečnosti

Jak mor žravý nakvašuje,

Duše outlé rozdvojuje.

Umlkl s potěšením pohlížeje

Na kvetoucý krásy nevinnosti;

Patře do radostné minulosti

S usmíváním sladkým slzy leje,

A co anděl slova medná pěje:

Tak jsem plésal v zlaté samotnosti

Po skončené bouří divokosti.

Než jsem, vyběh z nepokoje proudu,

Nalezl chatrnou, však šťastnou boudu,

Bloudíval jsem opuštěnec světem.

Když jsem dítě chodil veselosti květem,

Porvali mi otce nákeřnícy,

Vyloupili hrad, a rozkošnícy

Nestydatí plejtvajíce zlatem

Mým co otroka mne kryli šatem

Drsným, duši napájejíc bídou.

Ušev chlapství, dra se každou třídou

Neštěstí a laskavosti, Vlachy

Procházým, a přemahaje strachy

Srdce zbouřeného přes Alpy se plížím,

Y se s chvátavostí k ráji blížím,

Kde své líry zblažujícým okouzlením

Jímá duchy Petrarka, kde vytržením

K nebi lítaje se zpěvům Božským učím,

Bloudě zeměmi se nouzý mučím,

Až zas vejdu do Čech v sýdlo nepokoje;

Spatřiv rozsápané vlasti boje

Na poušti jsem hledal utišení,

A zde, Bohu díky! vkročiv do blažení

Zbité osudem jsem rány zhojil.

Vzdychl a usedl. Karel po mlčení

Krátkém kynul, Arnošt milé spojil.

Bohuslava němá bolest třela.

Vida vůkol hlučné radování,

Sypal hrůzu s bouřícýho čela,

Že jest otrok proklet k bědování.

Již se vztěká srdce zůřivostí slepé,

Neboť nové k plesu povolání

Rozkošníka svedeného tepe.

Vratislav své struny probíhaje

Mladost kouzlí v růžované kraje,

Kdežto láska zůve k milování,

Panice a páni tiše sedí,

S potěšením na básníka hledí,

Když hlas sladký plyne do zpívání,

A se rozmnožuje radování.

Dítky zlaté nevinnosti!

Štěstí svého požívejte,

V nezkalené upřímnosti

V pravé lásce setrvejte!

Láska kouzlí radování,

Seje na pustině růže,

V neustálém namahání

Třícý obtížnosti zmůže.

Mládenecli milostenku

Spatří v spanilosti blesku,

S užasnutím na milenku

Hledě nehrozý se třesku

Smrtícýho příkořenství,

Proudem závisti a zrady,

Dýmem syvých ukrutenství

Letí syčícými hady

Obr myslí nezmoženou

K chrámu vnadné blaženosti,

Aby s duší vyvolenou

V lásce plésal do věčnosti.

Panna krásy růže dvojí

Láskou ducha kvetoucýho,

Okem zblažujícým rojí

Sýlu v mládka trnoucýho.

Byť hrom se vší zůřivostí,

Vrch se vztěkal rozlitinou,

Člověk smrtil schytralostí,

Pevné lásky nerozvinou.

Hoch a panna bouří zlého

Světa jako po hladině

V květu máje růžového

Kráčejíce po pustině

Okouzlují láskou sebe,

Rozmnožujíc spanilosti

V poušti zakládají nebe,

Obří ducha šlechetnosti.

Muž co vítěz pohrdaje

Marné slávy maličkostmi,

Vznešeného potíraje

Rodu jasnost s rozkošnostmi,

Skládá důstojnost, a věnec

Čistý na hlavu sy staví,

V lůnu lásky oslavenec

Jak Bůh blaženost svou slaví.

Žena z blesku krásy živé,

Z páry lstivých lichocení

Vyjdouc pojí k přívětivé

Nevinnosti okouzlení.

Anděl neví, jaké tvoří

Divy příjemností sladkou,

Že y skalná srdce boří,

V obry mění mládež hladkou.

Patříc lidé na zázraky

Tázají se s podivením:

Kdo ty zkrotiv lvy a draky

Mladost krásý oslavením?

Lichotivá láska hady

Proměňuje v holoubátka,

Sovám uděluje vnady,

K nebi výší neviňátka.

Dítky zlaté nevinnosti!

Štěstí svého požívejte,

V nezkalené upřímnosti

V pravé lásce setrvejte!

Láska nepřátely míří

Srdce lítá opoutajíc,

U divochů vládu šíří

V pouštích ráje rozsývajíc.

Bojli zůří, krev se cedí,

Sabín na Římana letí,

Sladce na zůřivce hledí,

Y se za miláčky světí.

Láska boříc modly dravé

Plaší nerozumu pěny,

Kříž co slunce stkví se pravé

Víry slovem krásné ženy,

Mravy neohybné mladnou,

Živne duch a pučí sláva,

Řád se pevní, jak med sladnou

Lidu pohostinství práva;

Kde prv lužiny a nahé

Skály duše vyděsyly,

Tam se sady, tam se drahé

Zlatem báně vyobřily,

Kde lid jako sápajícý

Zvíře neviňátka smrtil,

Duch se k nebi spínajícý

Hanebnosti stvůry zdrtil,

Kde se lítí národové

V bitvách třeli bez milosti,

Láskou tam co beránkové

Došli míru lahodnosti.

Dítky zlaté nevinnosti!

Štěstí svého požívejte,

V nezkalené upřímnosti

V pravé lásce setrvejte!

Záře štěstí příznivého

Pudí mraky závistivé.

Veďte mládenečka ctného

K panně, dívky milostivé!

Poptejte se: Chceli pannu

Jako růži ušlechtilou

Švarný ženich pod ochranu

Vzýti jako ženu milou?

Poptejte se čisté panny:

Mládencyli šlechetnému

Vzdá se ráda do ochrany

Jako muži upřímnému?

Tvář se panny milované

Zardí kvítkem nevinnosti,

Slzy lásky svrchované

Zkalí hvězdu veselosti,

Trnouc jeví předsevzetí

Pevné srdce nevinného,

V manželstvu se věrném světí

K štěstí muže rozmilého.

Dítky zlaté nevinnosti!

Štěstí svého požívejte,

V nezkalené upřímnosti

V pravé lásce setrvejte!

Manželství jest pramen živý

Pokoje, a základ štěstí,

Toť co anděl přívětivý

K radování cestu klestí.

Muž a žena jako skály

Pevní ctitelové ctnosti,

Byť se záhubcové smáli,

Sýlí dítky v šlechetnosti.

Tyť se cti a pravdě světíc

Moudrost k srdcy přivinují,

Pro vlast s chutí na smrt letíc

Za miláčky obětují.

Byť y nepřátelé hřměli,

Plamen šlehal z rozpukliny,

Bily ukrutenství střely

Nezrušené vlasti syny,

Hrdinové neustoupí

Na vlas od své povinnosti,

Krví vlasti volnost koupí,

Ztuží práva národnosti.

Hromli vojny svírajícý

Vyhřměl, čestný pokoj svítí,

Muž se duchem spínajícý

Šetří učenosti kvítí,

Hasne lež, a z jedu světlo

Prodírá se jasným bleskem,

Moudrostiby sýdlo kvetlo,

Jako v Řekách v kraji Českém.

Tuť se divy v zemi rodí,

Moudrost staví chrám, a hlavy

Vyjasněné k slávě vodí,

Šlechtíc srdce, hladíc mravy,

Že vlast patříc s podivením

Na zázraky synů milých

Vije věnce s potěšením

K poctě mužů ušlechtilých.

Dítky zlaté nevinnosti!

Štěstí svého požívejte,

V nezkalené upřímnosti

V pravé lásce setrvejte!

Manželstvoli poškvrňují

Národové v pomatení,

Mravy řádné zohavují,

K svému pádíc zahubení,

Ani ducha vznešeného

U nich nestkvějí se ctnosti,

Ani srdce čitedlného

Nevykvetou nevinnosti,

Jako vosy v zem se rojí

Hanebnosti jedovaté,

Neštěstí y hanby strojí

Lidu v míře vrchovaté;

Svazky cti a náboženství

Ráží hlůza nevázaná,

Vášní lítých ukrutenství

Trýzní srdce milovaná.

Dítěte sy nevšímaje

Otec vydá na smrt syna,

Bratr bratra potíraje

Vejská v moři necti plyna;

Svědomí hrom nedoléhá

V proudu zmatků na národy,

Darmo plamen vojny šlehá,

Což jim do cti, do svobody?

Otrokové mrzcý sedí

Opojení jedem zrady,

Z kvasů s potěšením hledí

Na spálené vsy a hrady;

Byť y hnali protivnícy

Na šeredné společníky,

Nehnou prstem rozkošnícy,

Aby zbili nákeřníky;

Šíje nectné v pouta kladou,

Y se brodí v kalu bídy,

S Řeky Římané tou vadou

Prošli hanbou každé třídy.

Dítky zlaté nevinnosti!

Štěstí svého požívejte,

V nezkalené upřímnosti

V pravé lásce setrvejte!

Jakby sladký zpěvák ještě zpíval,

Každý na něho se díval

Jsa svým duchem u vidění.

V očích maluje se podivení,

Láska lidem zjevujícý:

Já jsem cesta zblažujícý!

V tom tu rytíř všecken upachtěný

Zbislav ku knížeti přistupuje,

Ouzkostí a během pomatený

Jen to slovo: Milost! vyjevuje.

Jeho smutné čelo, oči zakalené

Oznamují strachy duše zkormoucené.

Král ho potěšuje napomíná,

Aby zjevil žádost srdce svého,

Že dnes najde pána laskavého.

Rytíř oddechnuv sy ruce spíná,

Hledí pohnout krále milostného.

Bůh nám, vzdychá, prominuje chyby,

Bratrby jen kazyl bratra mdlého?

Kdož jest z lidí, kdyby

Náruživost v zůřivosti

Na něho se vyrojila,

Aby muže z bezpečnosti

Do hlubiny nesvalila?

Člověk jako rákos kolíbavý,

Svíráli ho srdce těsné,

Snadno rozpálený klesne;

Tenť jest ctnosti přítel pravý,

Kdo se z nepravosti motaniny,

Byť y srdce krvácelo, vytrhuje;

Nováli ho žádost zaslepuje,

S poděšením hledí na své viny,

Jako hada neřesti se štítí,

V rozbroji se mužem býti cýtí,

Smyslům lichotivým neuvěří,

Teprv jedná, až sy cestu k cýli změří.

Bez křehkosti muže není

V celém lidském pokolení;

Klesli jsme, a klesáváme,

Proto srdce dobrotivá

Ku pomocy voláváme.

Bohuslav klesl v pomatení,

Za to tře ho lítost divá.

Slyšíc o tom poblouzení

Jeho matka starostlivá,

Na smrt chřadnouc, málo živá

Po svém synu milém touží;

Y mé srdce strachy ouží;

Dejte syna matce jediného,

Dejte přítele mi rozmilého,

Že ho, pane! s ctností spojím,

Za to životem svým stojím.

Sotva skončil, bouřícými hlasy,

Až všem povstávaly vlasy,

Začal básník roznícený pěti,

K outrpnosti lidi uváděti:

Duše jako skála tvrdá

Protivníka horlícýho!

Darmo smrt ti s očí střílí,

Přátelstvíli rámě sýlí,

Zdrtí vraha hubícýho.

Vidíteli, jak se trním,

Jak muž dere roklinami?

Sotva dychá horlivostí,

Zápolí lev s nemožností,

Válčí vítěz s lahodami!

Sláva vstříc mu vykračujíc

Hrdinstvími muže slepí;

Vír se smrti zatáčeje

Zmatenicy v duši leje,

Ukrutenství hrom ji třepí.

Kdo jsy, bojovníku smělý!

Že se s chutí na smrt světíš?

Zdali spitý slávy pěnou

Odvážností nezkrocenou

V proudy rozvzteklení letíš?

Ani sláva, ani věčnost

Hlavy nezhatila tobě;

Přítel v ouzku, láska svatá

Žene tě y v jedovatá

Sýdla k bratru na porobě.

Přátelství ó jiskro Boží,

Nejkrásnější plode lásky!

Tobě, studno blaženosti,

Jemné srdce v důvěrnosti

Volá slabnoucými hlásky;

Ty co anděl pro miláčky

V boj se tlačíš s příkořenstvím;

Ty se kroutě nehodami

Milým steleš květinami

Cesty zdrané ukrutenstvím.

Bleskli tvého oka střelí,

Vroucý slza tváři skropí,

Byť y hřměli ukrutnícy,

Těla spiali násylnícy,

Přítel v rozkoši se topí.

Tebou neštěstí mrou hromy,

Praská nerozumu pěna,

Tebou štěstí milkům sladne,

Láska zblažujícý mladne,

V anděla se mění žena.

Přátelství ó duchu Boží!

Rozsý v zrádném světě divy!

Ať schne klamu zamotání,

Rozšíří se milování,

Čest a outrpnost jsou živy!

Přestal, pohnul všecky k outrpnosti.

Král pak pozoruje lehkou mladost,

Přijal Bohuslava do milosti,

A tím rozněcoval vroucý radost.

Nyní básník rozpálený

Láskou čistou k milostnému králi

Vida, že všem slzy v očích stály,

Obraz pravdou ozdobený

Svého poručníka vystavuje,

Y se zsýliv ve své horlivosti

Čechy k nejsvětější povinnosti,

K lásce pro vlast probuzuje;

Kdo tě, Otče vlasti! hromy

Třepícými ozbrojoval,

Když jsy nerozumu domy,

Hrady zmatků vyvracoval?

Rozbrojové v Čechy vjeli,

Bídy rodíc se co včely

Zdivočily národ pilný,

Láska, ctnost a štěstí mřely,

Pád nás čekal neomylný.

Jak Bůh přispěv ku pomocy

Kynuls, ráje z pouště divé,

Světlo moudrosti se z nocy

Rozvinulo závistivé.

Bleskem přísné pravotnosti

Zkameněly hanebnosti,

Vojna s ukrutenstvím zkostly,

Vnadné živly nevinnosti,

Řád a pilnost v obra zrostly.

V Praze divy světa všeho

Národové sesypali,

Kam je pokoj v slávě kveta,

Kam je pravost loudívaly;

Ctnosti krásné k malování

Zvelebujíc radování

Proměnily zemi v nebe,

Lidé v štěstí požívání

Objímali, pravdo, tebe!

Cyzý patříc na zázraky

Rozmlouvali s podivením:

Který Bůh to naše zraky

Bystré šálí okouzlením?

Láska k vlasti div ten tvoří,

Tvrze divokosti boří,

Pro milé se na smrt světí,

Slunce blaženosti hoří,

Slávou do věčnosti letí.

Jen tou láskou ozbrojený,

Ač zlý nerozum se vztekal,

Ač sok bouře rozhorlený

Bojovníka jedem lekal,

Jen tou láskou Karel hoře

Skočiv v rozvlněné moře,

Hnal se v šlechetnosti prámu

K moudrosti a pravdy hoře,

K čisté blaženosti chrámu.

Vzhlédni, světe! na zahrady

Kroutícý se v kraji květném!

Na blesk slávy, na poklady

Rostoucý y v vrchu letném!

Praha mocná s okrasami,

Pokoj s svými lahodami,

Člověčenství v krásy květu

Mluví s štěstí rodinami:

Věčný věnec králi pletu.

Z lůna rozkoše a mdloby,

Vlastency, se vytrhněte!

Jak král pro vlast, pro svobody

Národnosti slavně bděte!

Byť y s peklem v spolku stáli,

Sokové se Čechům smáli

Svírajíce lásky proudy,

Lvové v boji jako skály

Chraňte vlasti svými oudy!

Básník vyzvav Čechy k milování

Vlasti napřed slíbil svatě,

Že byť stkvěl se v cyzým zlatě,

A neb vězel v bědování,

Vlasti jako matky nejmilejší

Hájit bude láskou nejvroucnější.

Po něm páni jedným hlasem přislíbili,

Žeby pro ni se y na smrt posvětili,

Aby uvedli ji v slávu nejjasnější.

A tak v lásce společné a v rokování

Skončila se nevídaná radování.