Karel čtvrtý. Zpěv šestý.

Sotva vyšli, uhlíř vykřikuje,

Nevěstu y syna k srdcy přitiskuje:

Bože! jaké nenadále potěšení

Dobrým králem se mi rozvinulo!

Skála spadla, žravé zarmoucení

Jako pára pominulo.

Bůh tě králem seslal, milý synu!

Díky jemu, že tě k srdcy vinu,

S tebou duši rozděliti mohu,

Díky laskavému Bohu!

Neříkámli dobře, duše zlaté!

Bolestíli vidím srdce spiaté:

Utište se, když se po vůli vám nevede.

Než se člověk nadá, sladká radost

Jako růžová a vlídná mladost

Ozdobená z mračen zhoubných vyjede.

Kam se děly hrubé mraky

Zkalujícý naše zraky?

Patřte! daleko až za hory

Do pustiny odletěly

S škaredými čely

Nelítostné potvory.

V světě netrvá nic na věčnosti;

Jakby mohla bolest stále,

Moříc žebráka y krále,

V jedovaté zůřivosti

Na nás líti sužování,

Kalit pramen radování?

Y hrom vybouří se z divokosti,

Přetrhnou se vztěky

Rozvodněné řeky;

V srdcyby jen nenasytá

Bouře jako drak se vztekala?

Hůř než šelma lítá

Potravy sy hledala?

Zdeby nikdý záře

Štěstí lahodného

Neodkryla jasné tváře,

Nevzkřísyla zoufalého?

Patřte na nás duše zkormoucené,

Nenadálým štěstím obživené!

Y vám závistivé mraky

Pošmouřily čisté zraky.

Slunce vyšlo, kam se děly

S škaredými čely

Nelítostné potvory?

Jako snové odletěly

Daleko až za hory.

Jako ryba v radosti teď plynu,

Že tě k srdcy svému

Upřímnému

Milý, zlatý synu!

Bez ouzkosti vinu.

Že tě vidím, krásná dívčinko!

Tys můj život, tys mé potěšení!

Co se třesouc, drahá růžinko,

Kalíš slzyčkami očinko?

Bohuslava tady není,

Ani rozdrážděné saně,

Coby uškodila panně!

Hleďte, milostiví páni!

Kam mne vede radování!

Vida milých dítek veselosti

Z radosti jdu do radosti.

Vždyť pak všickni otcové a matky,

Bdějíc o své nejmilejší statky,

Dítky zdárné, v čistém milování

Za své práce, za svá sužování

Nalezají hojné náhrady.

Stín jest sláva všeho světa,

Dým jsou vyhlášené poklady

Proti tobě, štěstí přežádané,

Rodičeli na svá stará léta

Na dcery a syny milované

S nevyslovným potěšením hledí,

Jak sy šetříc nevinnosti

V lůnu pravé blaženosti

Jako vyvolení Boží sedí.

Proč se, hovořívám, dobří rodičové!

Jako chrti marně po růžové

Veselosti shánějíce sužujete?

Ani v slávy zvuku svodném,

Ani v rozkoši a spolku modném

Chutné radosti se nedotřete.

Zanechejte mrzutého kolotání

V šálení tvém, ošemetný světe!

Doma pro vás sladké radování

V nejjasnější kráse kvete,

Doma nesmrtedlnost zraje.

S srdečností pohledněte

Na své dítky, na svůj obraz živý!

Jak jim v hlavě oko vlídně hraje,

Jak se pohled přívětivý

Jako nebe v máji směje,

Rozkoš do srdcý vám leje.

Tak jste kvetly ve své nevinnosti,

Toto outlé, štíhlé tělo,

Vysoké a hladké čelo,

Bystrý pohled v milé divokosti,

Tyto veselé a pěkné tváře,

V očích lichotivé lásky záře

Poznovu se skvějí v společnosti.

Darmo volám; otcové a matky hlasu

Nechtíc poslechnouti rozumného

Zanedbají povinnosti stavu svého.

Plynoucýho nešetříce času

Hedbávím svou mrzkost zakrývají,

Do hlučného spolku pospíchají.

Tehdáž mluvím v rozhorlení:

Místo slovútného shromáždění

S dítkami se vroucně obírajíc

Cestu k moudrosti jim otvírajíc

Řiďte milých nevinné a čisté mravy,

Aby v kterékoli vkročí stavy,

Nesly krásnější rok po roce

Drahé vlasti ovoce.

Tuť vám v tiché domácnosti

Hodiny co vodou uplynou,

Zdravý rozum, milostivé ctnosti

V outlých srdečkách se rozvinou.

Jaká sláva, jaká radost

Pro rodiče starostlivé,

Jestli dítky přívětivé

Ctnostmi ozdobují mladost,

K prospěchuli vlasti milé

Užívají mysli čilé!

Všecky rozkoše se v páru tratí,

Sláva dítek otcy zlatí

V budoucnosti květné činy.

Matka laskavými syny

V sešlém věku obživuje,

S veselostí na neviny

Růžových dcer hledíc sobě

V nejtruchlejší době

Bídy oslazuje.

Rodičům tak splatí práce perné

Dítky nevinnosti věrné.

Švarný uhlíř ještě mluvit chtěl;

Nedalo mu nové podívání

Pokračovat v rozmlouvání.

Strážní Bohuslava vedli.

Jako zmoklý v prostřed šel,

Bůjné tváři hrdinovi zbledly,

Člověkem se poznal býti,

Že y strachy musý mříti,

Právu sklonit hrdou hlavu.

Ač se bočí, není v stavu

Ouzkosti a hrůzy skrýti;

Neb zlé svědomí se postavilo,

Jak hrom do duše mu promluvilo:

Člověks! kde máš zápis, že jsy více?

Zdali neznáš y té potřebnosti

Jako narození v soukromnosti?

Rytíři, y tobě slzy kalí líce,

Jako jestřáb na tebe se nemoc žene,

Mrtví smělost, klíčí oudy rozdrobené,

Svírá srdce nevyslovnou bolestí.

Čili plyna v blaženosti nezkalené,

Duše pyšná! neznáš dravých neštěstí?

Ouzkostli ti růže v cestu stele,

Smrtli ráje strojí? smíšli směle

Plésat: Já jsem v matce perle píval,

Zlato jídávaje Bohem býval?

Slavná hlavo! člověks jako jiný,

Ztřes se! k tomu hanebný a vinný!

Proč chceš tedy zamračeným okem

Nad lidi se vypínati,

Slabé bratří hrdým krokem

Jako plévy rozšlapati?

Každý, kdo má srdce v těle,

Může hlavy pozdvihnouti,

Může řícy tobě směle:

Nechcy tebou zahynouti!

Takto svědomí zlé hřmělo,

Bůjné srdce nelítostně třelo.

Rytíř jako zajíc pomatený trnul,

Až pot studený se na čelo mu hrnul,

Oči hasly, zatměly se tváře,

Srdce tlouklo, jakby kat

Vezl ho na šeredné káře

Do věčnosti spat.

Sotva dívka zhlídla Bohuslava,

Již jí strachy klesá krásná hlava,

S vlídných očí se co perle slzy cedí,

Jako holubička o pomoc k svým hledí.

Švarný uhlíř k panně přikračuje,

Poděšené slovy posylňuje:

Co se panno děsýš? Povstaň před ním směle,

Jemu hanba na škaredém čele

Jako pošmouřená vrána sedí,

S tvého oka krása nevinnosti

V nevyslovné spanilosti

Jako jitřní hvězda hledí.

Zanech, holubinko, strachování!

Král svých dítek mocnou rukou brání:

Byť se všecky spikly bezbožnosti,

Netknou se tě v jeho přítomnosti.

Nyní Karel v kráse panstva šlechetného

Rytíře se táže nezbedného:

Jakým svědomím jsy odjal, Bohuslave!

Ženichovi pannu vyvolenou,

Zrušil svornost v zemi uvedenou?

Což pak, vřelcy, věčně jako šelmy dravé

Chcete rozbroj v tiché kraje rozsývati,

Na lid křehký neřesti jed vylívati?

Ty jsy seděl v rozkoši a zlatě,

Jak jen srdce ráčí, do sytosti

Požívaje každé spanilosti,

Nemělby jsy hájit svatě

Outlé nevinnosti?

Panna jest co na zahradě růže,

Kterou trní před zvířaty hradí;

Dokud na kři pyšniti se může,

Okolní kraj rajskou vůní sladí,

Na ni nebesa se usmívají,

Mládency y panny pospíchají,

Aby zlatý kvítek ulovili,

Jím své hlavy ozdobili.

Sotva se kře vzatá korunuje

Hrdá růže milostivou ženu,

Již se k záhubě své nakloňuje,

Tratí krásu, líbeznost a cenu;

Tak y, nehledíli nevinnosti

Panna víc než oka rozkošného,

Padá v lehkost, tratí spanilosti

Cenu v očích milovníka svého.

Protož jako zlata nevinnosti

Mají hledět panny starostlivé;

A ty v nesmyslné zůřivosti

Chvátals, zrušit krásy milostivé?

Rozvaž, kdyby jed ten v všecky stavy

Vtěliv se y srdce nám y hlavy

Zhatil, cožby z štěstí, cožby pošlo z řádu?

Národ k svému hrnulby se pádu.

Trna Bohuslav padl na kolena:

Milostivý pane! praví, krásná žena

Lásku vroucý do srdce mi vlila,

Že y o rozum mne připravila.

Jak muž chtěl jsem nad ní zvítězyti,

Vnadný obraz z mysli vypuditi;

Marná práce! jako červ se plaze

Zaplatil jsem nesmyslnost draze.

Neboť láska nehynoucý ve mně hoří,

Ta mi peklo, ta mi ráje tvoří,

Kam se vrhnu, kam jen okem hodím,

Obraz zlaté panny s sebou vodím,

Její vlídný pohled, její sladké hnutí

Buďto k plesu, buďto k zoufání mne nutí.

Čiby duše tvrdší nežli skála

Vidouc Božskou sličnost bez pohnutí

Jak zvěř divá s ledným srdcem stála?

Ve mně krása, ve mně láska divy kutí,

Pamět tratím, svět jde semnou kolem,

Lesem bloudím, běhám horem dolem,

Doma nemám pokoje a venku stání,

Jako anděl panna k malování

V poušti semnou bydlí, provázý mne polem.

Žádostíli vroucý chceš se vymluviti,

Pomstu spravedlivou umrtviti?

Kdož pak vinen jest tvým zaslepením?

Mluví Karel s přísným rozhorlením.

Z počátku se každý může zpříti

Slabé náklonnosti,

Jdeli po moudrosti.

Kdo chce v domu škody zbýti,

Nedej jiskře ohněm býti.

Jen kdo do ohně se slepě dere,

Toho srdce škodná žádost žere.

Bys y hořel, máli k vůli tobě

Veškeren svět nelítostně sjíti?

Abys plésal v ráji, žalář sobě

Dobrá matka, čistá dcera zdíti?

Čili myslíš, že jsa Bohem tady

Růžemi sy můžeš cestu stláti,

Chudé lidi ještěry a hady

Jako Satan bez milosti práti?

Pověz lidstva koruno a slávo!

Kdo dal k ukrutenství tobě právo?

Zdali náruživost slepá?

Proto že ti bůjně srdce klepá,

Máli rozum se ti pokořiti,

Drahé nevinnosti odzvoniti?

Krásné, věru! naučení,

Které syjíc zmatenosti

Lid co vlky dráždí k zůřivosti,

Ková ctnosti zahubení.

Slyš y jiné naučení,

Které vede k potěšení:

Kdo chce tady šťastný býti,

Hlediž po rozumu jíti,

V štěstí bratra rozmilého

Hledat potěšení svého.

Kdo tak jedná, člověka sy váží svatě,

Nechť sy v kytli chodí, nebo stkví se v zlatě,

Žádosti své krotí, vážně pokračuje,

Raději se mukám volně podrobuje,

Nežby v cyzý zkáze štěstí hledal.

Za to, že se zmocy nedal

Nesmyslné náklonnosti,

Že vedl bratří k radování,

Cýtí v jejich milování,

Cýtí ctného srdce spokojnosti

Odplatu své srdnatosti.

Y já, mluví rytíř, pane milostivý!

Mysle krásné dívce důkaz živý

Nehynoucý lásky dáti,

Chtěl jsem cestu kvítím stláti.

Jestli štěstí v slzách pozůstává,

Vážný Karel odpověd mu dává,

Vyvolil jsy pro nevěstu

K vyražení pravou cestu.

Chybil jsem, ach! chybil, milostivý pane!

Že jsem soužil srdce dívky milované;

Za to dychtím skálu bludu rozbořiti,

Tobě, zlatá dívko! stav svůj pokořiti.

O patř! rytíř leží na kolenou,

Tobě zlato, statky obětuje,

Tebe pannu vyvolenou

Za Bohyni prohlašuje,

Y se lásce věčné světí.

Rozkaž, jak blesk na smrt letí

Slouha jako holub věrný.

Ha! již zmizel mrákot černý,

Který oči čisté slepí,

Srdce tvrdí, rozum třepí;

Slunce moudrosti svět osvěcuje,

K pravé lásce srdce rozněcuje.

Nyní chodě v blesku rozumnosti

Vidím myslí nezkalenou,

Že jen s ženou vyvolenou

Dojdu štěstí lahodnosti.

Tys má duše! tys mé jmění,

Tys mé základ blaženosti.

Ztratímli tě, zemře potěšení,

Zhasnou všecky rozkošnosti;

Rytíř života se zbaví.

„Pracuj! Karel k mladíkovi praví,

Oč se sprostiv nemoudrosti

Dojdeš sladké spokojnosti!“

Není možná, milostivý pane!

Bych se odřekl dívky milované;

Lásky nepřemohu, bych byl Bohem.

Spatřiv slzy dívky zlaté

Chtěl jsem zmocy v boji mnohém

Náklonnosti jedovaté.

Chtěl jsem jíti po svědomí,

Sladkou nadějí se koje,

Že čest s nádherností zlomí

Prudkost milosti a nepokoje.

Jako divý vběhl jsem v lesy,

Hledal na pustině utišení;

Ach! y v lese ptám se: Kde jsy

Duše má a potěšení?

Po zvěři se jak lev honě

Horami a dolinami koně

Zplašeného k letu pudím,

Bych se vytrhl ze sna hlubokého;

Ach! y z honby hřmotu zas se budím

K milování tvora rozkošného.

Tuť se trna vinu k Bohu,

Volám soudce ku pomocy,

Mrtvě srdce vzdychám: O kyž mohu

Peklo dravé lásky zmocy!

Zbírám každou kapku sýly,

Ach! předc chvátám k svému cýli.

Zbujňujícý láska vjela

V srdce mé, a rozpálila žíly,

Rozum spiala, pamět střela,

V mysli živé vystavěla

Obraz panny milované.

Jiný svět se před očima tvoří,

Láska jako slunce hoří,

Z ráje růžového rozkoš vane,

Sláva mře, a radost mladne.

Panna jako anděl chladné

Srdce rozněcuje k milování.

Nyní doma, v pustém lese

Roste sladké radování,

Nebo panna v pouště vnese

Božské krásy čarování.

Vezměte sy statky, zlato,

Vyžeňte mne na pustinu,

Jen mi, lidé, přejte za to,

Ať svou dívku k srdcy vinu.

Na poušti mi zkvetou ráje,

Kdežto v kráse nebeského máje

V milé ženy společnosti

Dojdu pravé spokojnosti.

Tať jest duše štěstí mého,

Poklad nejdražší a sláva;

K jejím nohoum skládám práva

Y blesk stavu vznešeného.

Od vás, milostivý pane!

Žádám panny jako hvězda čisté,

Abych v lásce ženy milované

Dostihl blaženosti jisté.

Ustrňte se! z vaší mocné ruky

Přijmu nebe, nebo věčné muky.

Rytíř skončil láskou rozhorlený.

Každý stojí hrůzou zaražený

Slyše Bohuslava rozmlouvati,

Obraz prudké lásky malovati.

Nevěsta se třese, ženich bledne,

Uhlíř krále smutně pozoruje,

Mnohý dvořan srdce nakloňuje

K mdlému rytíři, jenž ani ve dne,

Ani v nocy nemá oddechnutí.

Láska, starostlivost, ustrnutí

V pohledu se jejich obrazuje.

Tento k zemi, jiný k nebi hledí,

Vážný přemejšlí, a žena slzy cedí,

Když král tichost protrhuje

Plaší všecka v mysli rozbírání:

Bohuslave! ty jsy bědování

Rozsyl v tovaryšstvu ctnostném,

Tys pásl s radostí se na žalostném

Vzhledu mládka šlechetného,

Tys pil s dychtivostí slzy perné

Panny nevinné a milé věrné,

Zrušil svazek řádu velebného,

Doufal pevně, že rod tvůj a jmění

Spravedlivost nezrušenou změní!

Protrhni se ze sna dubového,

Poznej v králi přísném soudce svého.

Milostivý pane! s smutnou tváří

Mluví rytíř, vy jste lidu jasnou září;

Propadnuli, podrobuji hlavu

Právu s spokojností; ale jsemli v stavu

Patřit na to, abych dívku milovanou

Viděl k věčné bídě ukovanou?

U mne plynouc v ustavičné veselosti

Pozná ceny pravé blaženosti;

U mne hudby, hry a hodování

Ženu lichotivě k sobě přivinou,

Že jí v radosti a požívání

Věky jako okamžení uplynou.

V zlatě sedíc mžikne, divy stvoří,

Jejím poručením krásné hrady

Buďto zrostou, neb se zboří,

Štěpnice a vinohrady,

Pole, lučiny a háje

Jako ozdobené ráje

Před oči se postavějí,

Šťastnou ženu oslavějí.

Cožby u uhlíře měla za to?

Zdažby klenoty a zlato

Pěknou ženu ozdobily,

Veselosti vyrazyly?

Otrokyně k prácy ukovaná,

Zármutkem a hladem sužovaná

Na tvářiby bledé slzy rosyla,

Na sebe smrt denně prosyla.

Vybyste chtěl, milostivý pane,

Živote a skálo štěstí lahodného!

Aby krása panny milované

Zhasla v spolku muže nechutného?

Aby ženě rajské v truchlivosti

Prošly růžového věku lahodnosti?

Jakby uhlíř bez cytu a naučení

S radostí mohl hledět na stvoření

Rozkošné, a strojit v hrubém milování

Podlé zásluhy své ženě radování?

Pro Boha, ó králi! než nás rozhodnete,

Rozvažte, co činit chcete,

Mé y její štěstí zhyne vaší mocý.

Naříkati budem dnem y nocý,

Že jsme nedosáhli cýle svého.

Jestli šťastná láska srdce spojí,

Co se rozvodu jak smrti bojí,

Oslavíme otce milostného.

Patře na nevěstu strachem schnoucý

Uhlíř odpověděl myslí vroucý:

Chlubný pane! dobře malujete

Stavu vznešeného veselosti;

Však co krtek slepě mudrujete

O budoucý dobré dívky blaženosti.

Jen se těšte bleskem svodné povrchnosti,

Zlato, zlato, pořád zlato

Do nebes až vyhlašujte!

Sedíli kdo v zlatě, byť y vzato

Bylo syrotkům a vdovám, za to

Blaženého vychvalujte;

Máli nevinné a čisté mravy,

Moudrostíli šlechtí všecky stavy,

K čemu tyto maličkosti?

Boháč lidu Bůh a ctnosti

Nejsvětější přítel sluje,

Marná pověst vytrubuje

Světem zázrak rozumnosti.

Chudý, byť měl mravy přívětivé,

Jeho hlava moudrostí se stkvěla,

Nicby ctnost a srdce dobrotivé,

Nicby rozumnost mu neprospěla;

Jeho rozum zhasl, a duše zhovaděla,

Srdce jako skála tvrdé jest a mstivé

Jako škaredého kata,

Proto že y nemá zlata.

Zlato tupcům cesty kvítím stele,

Z bázlivých žen kouzlí muže směle,

Zlato vážností a bleskem svým

Bezbožníků chrání před ouzkostí,

Před svědomím zlým.

Protož korunujte blažeností,

Milostivý pane! sklad všech ctností.

Vážný král se usmívaje

Vlídně na nevěstu hledí,

Které, v srdcy ouzkost rozsývaje,

Na čele strach syvý sedí.

Bez protahu mluví přívětivě:

Pán y sprostý dívku míti chcete,

Oba lásku vypravujíc živě

Pro ni vnadné štěstí malujete;

Každý jejím přítelem se býti praví,

A své milé žence zlaté hory staví,

Nechcy čisté panně štěstí překazyti,

Svobodná jest, může vyvoliti

Podlé srdce svého náklonnosti

Chaloupku neb panské lahodnosti.

Panna y hned podlé srdce svého

Volí mládenečka počestného.

Vidíšli sám, chlubný Bohuslave!

Jak v tvém štěstí dívka ráda plave?

Jak se k tobě vine? Karel propovídá,

Při tom přísným okem na rytíře zhlídá.

Srdce k lásce nutiti se nedá,

Rovný rovného jen sobě hledá.

Dobré mysli buďte, duše zlaté!

Již vztěk náklonnosti jedovaté

Vaší věrné lásky nerozdvojí,

Neb vás zejtra svátost věčně spojí.

Pravil. Hned se radovánky rozlíhaly,

Že se bídy lásky ctnostné dokonaly.