Karel čtvrtý. Zpěv třetí.

Sotva slunce zemi probudilo,

Již se všecko s hradu vyrojilo,

Na honběby švarných panů zbraně

Porážely jeleny a laně.

Koně frčely, a trouby zněly,

Mladí páni divy prováděli,

Aby radostí a zpěvem stále

Vyráželi laskavého krále.

Hluk a radost vejskajícý

Po lese se rozlíhaly,

Za zvěří se strachem chvátajícý

Lovcy hustinami hnali,

Švarných panů ostré zbraně

Porážely jeleny a laně,

Rozhorlených lovců hřmotné hluky

Vyděsyly z doupat zvířat pluky,

Vypudily z lesa hlubokého

Jelena co obra vysokého,

Který jak snih bílý po nich zhlíží,

A svou krásou, a svou těla tíží

K podivení nutí hrdé pány.

Ti své na jelena strojíc rány

Očima, y srdcem krásu jedí;

Zbrklý jelen jak král na ně hledí,

Otáčí se, v pustiny se tratí,

Vyděšeným panům hlavy hatí,

Kteří v nedočkavé horlivosti

Zabíhají v divé samotnosti.

Zatím světlo mře, a mraky syvé

Na nebi se zatahují kolem.

Páni pustinami horem dolem

Jezdí nevidouce duše živé,

Troubí; darmo, nic se neozývá.

Teprv každý s strachem v poušť se dívá;

Kam se z roklin dáti? Bouře dravá

Všecky hrůzy vůkol rozestřela,

Tma se na zem sype, ouzkost žravá

V srdce zkostlá jede, jak noc tmavá

Zbitých panů vyzrazují čela,

Že jich smysly starostlivost střela.

Vratislav té tísně pozoruje,

Zkleslých duchů zpěvem pozdvihuje:

Ať se boří svět, a zduje

Země, ať se peklo blíží,

Muž se bouře nestrachuje,

Ani morem neponíží;

Bloudli hrůzami se třese,

Ctný muž hlavu vzhůru nese.

Svědomí mu srdce trojí,

Moudrost v bezpečnost ho vede,

Tovaryšstvo hody strojí,

Láska barví tváři bledé,

Duch se obří v bitvě těsné,

Ouzkost zbitá v propast klesne.

Vzhůru muži! v nocy mstivé

Strojme sobě veselosti,

Světlem plašme mraky divé,

Jídlem hladu zůřivosti,

Zpěv y nemožnosti zmůže,

Z trní rozvine se růže.

Zpívá, y hned páni okřívají,

Jako střely kolem nabíhají,

Z tmyby probudili světla.

Oheň hoří. Bože! jaká rána

Uleknutým hlavy zpletla!

Vůkol hledí, nikdež svého pána

Nevidouce strachy trnou.

V pomatení v poušť se hrnou,

Každý chvátá, oheň v křoví nese,

Hledá krále po celičkém lese,

Volá: Kde jste, kde jste milý králi!

Kde jste, naše drahé potěšení?

Ohlas odpovídá: Zde ho není.

Tuť se derou přes divoké skály,

Přes trní a přes rokliny,

Probíhají houště,

Přehlížejí rozvaliny,

Nahledají v pouště,

Ach! předc v prostřed lesa strašlivého

Nespatřují krále laskavého.

Již jest po něm veta. Tma se množí,

Bouře roste, poslové se Boží

Blesky s hromem strašně ozývají,

Peklo na pustině odkrývají.

Vicher klátí stoletými stromy.

Nebesa se v ohni otvírají

Vystřelujíc rachotícý hromy,

Řeky krup a vody vylívají.

Když zem trne, když hrom třepí skály,

Vzdychají: Ach! jak se vede králi

Dobrému, a hledajíce pána

Bloudí lesem do bílého rána.

Karel ztrativ pány cesty hledá,

Však mu křoví prorazyti nedá.

Stoje, kam se dáti, na rozpaku,

Vidí, že muž jako ze zázraku

Do hustin se přibližuje,

Bloudícýho pozdravuje:

Kam, kam pane! v bouři jdete?

Tady cesty nenajdete.

Na Žebrák chcy, Karel odpovídá,

Kudy cesta, na uhlíři zvídá.

Již jest pozdě, milý pane!

Dnes se z hustin do žádané

Tvrze temnem nedotřete.

Les se šíří, mračna syvá

Na nebi se zatahují,

Hroznou bouři oznamují.

Y les y noc hrozý divá,

Proto každá duše živá

Před časem se hledí v lese skrýti,

Poďme y my, než se bude líti.

Praviv vede krále velikého

Spěšně do domečku chatrného.

Zde ho vítá jasným okem,

Jako bratra usazuje,

Po domečku běhá skokem,

Pohodlí mu připravuje,

Nesa oběd s ochotností

Mluví k hostu s srdečností:

„Požívejte, čeho poskytuje

Láska chudá pánu s upřímností.

Ovšem panstvo v slávě rozvinuje

Lahůdky a krmy světa všeho

K poctě hodovníka šlechetného;

Však se s hostem nechuť zasazuje.

Neb jen, jako mluví Staročeší,

Hlad a vlídnost jídla oslazuje.

Milostivý pane! toť mne těší,

Že se sláva k červu ponižuje,

S pánem uhlíř hovořiti může;

Aby s chrpou spojila se růže,

Trpkou náhodou se přivozuje.

Syce oslavency hrdě

Na nás korábníky hledí,

S námi s opovržením a tvrdě

Nakládají; neboť vědí,

Že jim nemůžeme dáti

Ani stříbra ani zlata,

Ani s nimi hráti Na knížata.

Mocná potřeba jen hrdost drtí,

Zastiňuje blesk a nechuť smrtí.

Odpusťte mi, milostivý pane!

Já rád žvatlám kudrlinky,

Arcy sprosté; někdy předc se stane,

Včelička že na bylinky

Dosti špatné ráda sedá,

V bodlačině medu hledá.

Jezte, píte, milostivý pane!

Myslete sy na rozkošné hody,

Že k vám z jídel sladká vůně vane,

Víno lahodivé místo vody

Jako Božský nápoj do ust teče;

Tak sy obnovujíc milované

Hody zapudíte dravé péče,

Poplynete v svodné blaženosti

Nehodami perné skutečnosti.

Vždyť pak skoro všecko pod nebesy

Lichotivým snem se rádo spívá.

Panna ve snách tvoří sobě plesy,

Mladík s chutí na krásy se dívá,

Pán se v důstojnosti kolíbaje

S potěšením hledí na bubliny,

Hrdina sy myšlinkami hraje,

Plésá, že mu věčná sláva zraje,

Že své vidí Božské kvesti činy;

Žebrák y se na rozkoši pase.

Tak nás v bídě čpavé v každém čase

Mylní snové jako matka kojí,

Rány nerozumem zbité hojí,

Plaší truchlivosti jedovaté

Z páry vyvádějíc hrady zlaté.

Ovšem když se probudíme,

Šálivé sny pohřešíme.

Dosti na tom, když jen v zkormoucení

Nalézáme na čas utišení.

Jezte, píte, milostivý pane!

Vždyť jsme ještě praví Staročeší,

Které upřímnost a láska těší,

Nechť se kryje v šaty šperkované,

Aneb v sprosté nevinnosti chodí.

Ne šat, ale vyjasněné hlavy,

Srdce šlechetná a čisté mravy

Muže nad klenoty ozdobují,

Jejich vyvýšenost ohlašují.

Ať sy pošetilec v zlatě chodí,

Na sta pochlebníků sebou vodí;

Moudrý bleskem ošálit se nedá,

V šlechetnosti ceny pravé hledá.

Smát se musým, do městali jedu;

Tuť vám ke mně, milostivý pane,

Jako namlsané mouchy k medu

Panice a páni v kvítkované

Kráse jako modly vybíhají,

Z poctivého starce šašky mají.

Blázni! hrdě sobě vykračují,

Po uhlíři hlavou vyhazují.

Proč se bočí? Jsouli rozumnější?

O ne, pěkné zlato na nich hoří,

Přitom vidouc, že se nejvtipnější

Více zlatu nežli Bohu koří,

Chtějí býti nade všecky stavy

Rozumem y líčenými mravy

Cti a krásy obraz nejjasnější.

Škoda, že tak vzhůru nosý hlavy,

A tak málo vědí, co se stává?

Zkušenost zlá na ruku jim dává,

Že y čest y rozum ztratí,

Komu jen se štěstí zhatí.

Na to špatně dbajíc pyšně hledí,

Dokud v rozkoši a zlatě sedí;

Když je švihne metla vrtkavosti,

Teprv probudíc se z opilosti

S smutnou tváří na nahotu hledí,

Lomí rukama a slzy cedí.

Tuť k ním pravím: Zlatí panáčkové!

Jaké vidím podívání nové?

Vyli jako děti, jako ženy

Bohatství a slávy miláčkové

K potěšení sprostým pro mdlé změny

Topíte se v touni bědování?

Jáťbych radou přispěl v naříkání,

Kdyby muška mohla se lva býti,

Bláto smělo o zlato se tříti.

Ovšem se to někdy stává,

Že lva muška správá,

Mohloby se páni také státi,

Žebych s to byl dobrou radu dáti.

Povězte, co vaše srdce hněte,

Že y ve dne v nocy strachy mřete?

Ach! nás čest y zlato opustily.

Co to slyším? Blaženostli s zlatem

Zrádným na věky jste umrtvili?

Dokud vylíčení drahým šatem

Jako pávové jste chodívali,

Blázni vás co Bohy slavívali;

Víteli co? dám vám dobrou radu,

Byste došli slávy za náhradu:

Buďte čistí jako zlato,

Žádných šatů, vás jen za to

Srdce mužného a jasné hlavy

Lidé všímajíce sobě

Šlechetnost a krásné mravy

Budou chválit v každé době.

Takto v nesmyslném naříkání

Chtěl jsem pošetilcům poraditi.

Tuť jste viděti měl nadýmání,

Slyšet nechutného hubování!

Jakoby mne chtěli usmrtiti,

Všickni se co vosy vyrojili,

Po skončeném lítém rokování

Za blázna mne starce prohlásyli.

K smíchu jest to! Pocty zýskat chtějí

A předc rozumu a mravů nehledějí.

Jáť sy myslím, kdo chce slávu žíti,

Že se musý protivenstvím tříti;

Neboť sluší vědět, milí páni!

Pečení že ptácy

Polem nelítají,

Ani k hodování

Líných nevítají.

Tak y ctnosti žácy

Mají obtížnosti

Trpké podniknouti,

Býtli chtějí ve vážnosti,

A neb slavní slouti.“

Uhlíř žvatlal. Karel s potěšením

Poslouchaje starce rozumného,

Chlebem černým tělo, vyražením

Chutným sýlil ducha mdlého.

Ještě v slávě dvora veselého

Nikdý tak mu jídlo nechutnalo,

Jako v spolku muže hovorného.

Srdce králi v těle zaplesalo,

Když mu jako nezkažené dítky

Uhlíř vypravoval propovídky.

Král teď mluví: Děkuji ti brachu!

Žes mne sprostiv přehrozného strachu

V bytu nevinnosti obveselil.

Pověz, jak tu lásku splatím tobě?

Já jsem s vámi pane! srdce zdělil,

Odplatu y přijal v této době,

Rozmlouvaje s vámi s upřímností,

Odpověděl uhlíř s srdečností.

Neb mé srdce po člověku touží;

Shledámli se někdy s duší živou,

Tuť jí s ochotností lichotivou

Jako rozmilému bratru slouží.

Víšli příteli co? Karel praví,

Na hrad poď, tam můžeš přebývati,

Lidi do líbosti milovati.

Kdo se na pustině pozastaví,

Bys chtěl vesele s ním rozmlouvati.

Láska, pane! nutiti se nedá,

Rovný sobě rovného jen hledá.

S bohatými není nic; jsouť hrdí

Nad Boha se v slávě spínajíce,

Časem jako skála tvrdí

Bolesti a nouze neznajíce.

Nechcy do světa, ó nechcy jíti,

Musylbych tam s vlky výti,

Odřícy se upřímnosti,

Zkázu kovat nevinnosti,

Zapřít sprosté, čisté mravy,

K nebi pozdvihovat hlavy,

Šálit ouskočnosti medem,

Zhyzdit sýdlo blaženosti

Jak čert z pouhé všetečnosti

Rozbroje a necti jedem.

Toťby se mi milí páni chtělo,

Abych opustiv své zvyky

Podvod miloval a křiky,

Hanbou zakaloval čelo!

Upřímně a sprostě doma chodím

Jak muž podlé bývalého zvyku,

Na srdcy co mám, to na jazyku,

Kdy chcy, mrzutosti s duše shodím,

S pravdou se a veselostí vodím,

V zpěvu vstanu, v zpěvu lehnu,

Živé duši vlasem nehnu.

Tuť mé, milostivý pane!

Živobytí máte;

Darmo slávy milované

Sladkost rozkládáte,

Víc sy vážím nevinnosti,

Nežli chlubné důstojnosti.

Nač se v městě páni vypínají?

Zdali jen se na ně štěstí směje,

Že jim lahůdek a zlata přeje,

Že se po rovině vozývají?

Toť jsou právě maličkosti!

Za to nemocy je mořívají,

Do smrti drou mrzutosti.

Já chléb jím, a piji vodu,

Jako kamzýk hory doly slezu,

Nechť jdu kam chcy, sám se na svých vezu,

Mámli za to ňákou škodu?

Zdráv jsem, bylbych živ y v radování,

Kdyby pokoje mi přáli páni;

Ač jen sami plovou v blaženosti,

Jed mi ubohému lijí do radosti.

Představte sy, syna mého moří,

A s ním všecko štěstí otcy boří.

Rytíř, což mu scházý? Plejtvá zlatem

Jako prachem, vínem jako vodou,

Vyšňořený denně novým šatem

Vykračuje, sousedů svých škodou

S tovaryši v rozkošech jen plyne,

Vyprázdňuje vína plné dčbánky,

Jestli na otroky okem kyne,

Hned mu vyrostají radovánky;

Švižné dívky, krásné ženy,

Ač sám nemá žádné ceny,

Pro boháče pomatou sy hlavy,

Rozkošníku nescházý nic, nežli mravy.

Moha sobě veselosti kvítky

V ráji svého štěstí jako dítky

Skotačivé utrhnouti,

V radovánkách rozplynouti,

Dnem y nocý pokoje sy nedá,

Jako chrt mdlých lidí zkázy hledá,

Rodiče y děti zarmucuje,

Pramen nevinnosti zakaluje.

Díváte se, milostivý pane!

Co chcy s horlivostí míti?

Jakby neměl v bídě svrchované

Syrý otec slzý líti

Vida syna svého mříti?

Srdce bolestí mi puknout může.

Jindy krev a mlíko, jako růže,

Jako štíhlý stromek kveta,

Rozkoš mladistvého světa

Budil mládež k veselosti,

Nyní brodí v truchlivosti,

V lůně krásy tvoří bídy sobě,

Živ jsa jakby ležel v hrobě.

Zlostný rytíř nevinného

Srdce kalí blaženosti

Právě z pouhé ďábelnosti.

Neznáteli bohatého

Bohuslava, který jako vrána

Na lid tichý dopadává,

Matkám cestu trním stlává,

Neznáteli všetečného pána?

Myť ho dobře známe,

Neb ním naříkáme.

Jako andělé se v nevinnosti

Můj syn s krásnou pannou milovali,

Lásku věčnou v svaté horlivosti

V bídě sy y v štěstí slibovali,

Otcové se milovnícy ctnosti

Čisté jako děti radovali,

Plésajíce, že již v brzké době

Milí v chrámu slíbí věrnost sobě.

Bez odtahu do města jsme jeli.

Jak jsme hrůzou všickni zkameněli,

Když nás bůjný rytíř potkav v cestě

Jako nákeřníky pozastavil;

Moha očí nechat na nevěstě

Celý vytržený k panně pravil:

Ty jsy anděl! kdybych prošel kraje,

Nenašelbych dívky rozkošnější.

Jaká bělost! jak ti oko hraje!

Jaká růže v tváři nejvnadnější!

O má holubinko! tobě zraje

V sýdlu slávy štěstí nejkrásnější.

Poskoč dívko! pán tě volá do radosti,

Jako v ráji budeš v blaženosti

Plouti od rána až do večera.

Darmo ruce vinouc zlatá dcera

Zaklínala pro živého

Boha pána nezdárného,

By ji nechal na pokoji.

Rytíř v nešlechetném boji

Sebou hnouti nedal,

S pannou ušlechtilou,

S chasou rozpustilou

Cesty k hradu hledal.

Myť se protiviti chtěli,

Však nás dráči mžikem střeli.

Od té doby jako mrtvý chodí

Můj syn krajinami kvetoucými,

Jako s stínem s zármutkem se vodí

Lidmi v blaženosti plynoucými,

Ve dne na planině panny hledá,

V nocy do snů zahrabaný sedá

V divém houští; slyší zpěvy sladké

Probuzených ptáčků, vání hladké

Šustícýho větru, vidí záři

Jitra růžového, světlou tváři

Nádherného slunce, hory doly

Měnivými perlami se skvoucý,

Jako včely na bohatém poli

V zpěvu lahodivém lidi žnoucý,

Vidí ráj a plesy světa všeho,

A mře v květu věku rozkošného.

Spatřiv, že syn v němé truchlivosti

Nechce užit věku blaženosti,

Lítostivě na miláčka hledě,

K srdcy tiskna jej, a slzy cedě

Promluvil jsem: Milý, drahý synu!

Y já otec zármutkem tvým hynu,

Y mně zhasla hvězda spokojnosti,

Ach! což nikdý jiskra veselosti

V tvém se oku mrtvém neroznítí?

O mé dítě! ó má blaženosti!

S tebou srdce mé y lásku cýtí,

S tebou dělí všecky truchlivosti.

Plač, ó zlatý synu! starostlivý

Otec bude s tebou naříkati,

Na pustině bydli obraz živý

Oklamané lásky, pospíchati

Bude jako mladík stařec mroucý,

Aby hoře láskou nehynoucý

V ouzkosti a pláči ducha mdlého

Vypustil tam pro miláčka svého.

Tak jsem proudem mocné outrpnosti

Vyrval syna z víru zoufalosti.

Strnuv vrhl se do náručí otcy,

Slíbil, že chce divou lásku zmocy.

Vida nyní srdce otevřené,

Slzami y tváři pokropené

Lítostivým hledě okem

Jen jsem levným počal krokem

Z touně mořícýho bědování

Vábit syna k štěstí požívání.

Jak stín s miláčkem svým všudy chodě,

Vytrhuje z trampot zžírajícých,

Zmateného k rozumnosti vodě,

Odkrývaje zhoubu svírajícých

Mládež nedotklivou náklonností

Rozmlouval jsem s synem s horlivostí,

Srazyv v peklo neřest jedovatou

Stavěl na trůn ctnost a lásku svatou,

Jevil, že y láska nehynoucý

Jako kvítek rozkošný a mroucý

Chladne, hyne, y se časem ztratí,

Že y synu nadějí se zlatí

V krásné budoucnosti

Stánek blaženosti.

Vzdychal, obraz slíčné panny vinul

Jako matka k srdcy outlé dítě

Nestálosti lidské vrtkost cýtě,

Trnul, by sen lásky nezahynul,

Aby věčně, byť jen v pomyšlení,

S roztomilou dívkou v štěstí plynul.

Poskakoval jako v pomatení

Mysle, že se s milou sjíti může.

Y hned z trní vykvetaly růže,

Z hor se ráje milým rozvíjely,

Kdežto šťastní s veselými čely

Jako dítky bez starosti

Topili se v lahodnosti.

Tak jsem přívětivou láskou syna

Otec starostlivý k srdcy vina

Bolesti y naděje s ním dělil,

Až se smutek ztratil, rozum vtělil.

Pracoval jak jindy, ač se s čela

Mračno syvé neztratilo zcela.

Nechceť rozum, by co ocel tvrdý

Člověk maje slzy vylívati,

Počal v neštěstí se radovati.

Vždyť jsme lidé, y duch klesne hrdý.

Mudrcy se čisté oko zkalí,

Žádostili na ně bouři svalí.

Každé srdce bolesti své cýtí;

Teprv když mu hvězda štěstí svítí,

Zmůže se, a skloní k radování.

Bože! cožby s lidmi zde se dělo,

Kdyby outlé srdce zkamenělo?

Kdožby z víru dravých sužování

Vytrhl s ochotností hynoucýho?

Otec nevšímaje kvetoucýho

Syna sobě odvážené lásky,

Patře na ouzkosti trnoucýho

V proudu bolesti, co ledby seděl,

Do snů zahrabaný na něj hleděl.

Darmo panny s bělavými vlásky,

Růžovými tvářemi, a hlásky

Rozkošnými vězýc v smutku nocy

Volalyby mládků ku pomocy,

Chtěly vzbudit v srdcých jiskru lásky;

Kdyžby stromy cýtíc krásy mocy

Protrhly se ze sna k milování,

Kdyžby divé, nepohnuté skály

Láskou obměkčené v slzách stály,

Lidé neznaliby slitování.

Dobře tedy, že y člověk musý

Cýtit mocnost krásy svrchované.

Však to zlé, že mocný mdlého dusý

Hraje cytem krásy milované.

Rozum má vždy po hotově býti,

Slepou náruživost v uzdu vzýti,

Zkrotit nebezpečná nadýmání.

Pán y žebrák polem lesem jíti

Mělby za Karlova panování

Bez ouhony jako po zahradě,

V bezpečnosti užit radování

V chaloupce y na bohatém hradě.

Král, všech Čechů otec milostivý,

Moudrosti a lásky obraz živý,

Pro své dobré milované dítky

Rozsývaje blaženosti kvítky

V palácy y v poušti ráje tvoří;

Kdežto zatvrzelcy na vzdor ctnosti

Byty chudoby a nevinnosti

Przníc ráje svého pána boří.

Karel na to praví v rozhorlení:

Bože! jaké v Čechách pomatení

Panuje, a poškvrňuje mravy!

Sotva řád se vzbudil, již zas hlavy

Pozdvihuje vztek a zemi plení.

Muži! jsyli přítel ctnosti pravé,

Proč jsy ku králi se nedostavil,

Aby zdrtiv nezbednosti dravé

Všeho vztěku nevinnosti zbavil?

Král jest ovšem základ bezpečnosti,

Odpovídá uhlíř v upřímnosti,

Ale s dráči nechcy půtky žádné

Proti vůli vlády ctné a řádné.

Jejich práva jako pavučiny

Propouštějí mocné, slabé lapnou.

Známť já všecky světa motaniny,

Sobětníků spravedlivost kvapnou,

Rcete, jakby pro hanebné viny

Mohli milé odsouditi syny?

Strejc co zlato čistý, uhlíř vadný,

Rozsoudilby jak led soudce chladný.

Ne tak pane! uhlíř rozvažuje,

Rád y cestou levně pokračuje;

Protož, stará hlavo! zůstaň doma,

Vzdal se v stáří smrtícýho hroma!

Dostis v mladosti a sýly květu

Zkoušel rozbroje a slávy zlosti;

Ztišiv srdce výhost dal jsy světu

Vyvoluje sýdlo soukromnosti,

Abys v pokoji zde složil kosti.

Do věží hrom hrdých tluče, tebe

Nízká budko! střela nezastihne s nebe,

Bezpečně y v bouři budeš státi!

Stará hlavo! ztiš se, zůstaň doma,

Nebudeš se smrtícýho hroma,

Ani rozsápaných dráčů báti!

Takto mluvě uhlíř v horlivosti

Plaší králi z mysli truchlivosti,

A ho hovořením živým nutí,

Že y jí, y poslouchá ho s chutí,

Až je večer prošlý v příjemnosti

Vyzve k lahodnému oddechnutí.