KAREL HAVLÍČEK V MOSKVĚ

Co tu klecí a co ptáčat,

v každé několik!

Mají v bělokamenné tu Moskvě,

věru, pěkný zvyk.

Ptáky v klecích přivezené

lidé kupují

a jim na dnešní den velkonoční

volnost darují.

To je ruchu v celém trhu,

to je radosti,

když se jaký zpěváček ten milý

z klece vyprostí.

Na všech stranách třepot křídel

a křik jásavý,

nasytit se ani sám nemohu

této zábavy.

Za ptáčaty volnými se

dívám v oblaky

a na jiné pořád musím myslet –

naše zpěváky.

Zpěváky v klec těsnou zavřít,

to je velký hřích,

to já nejlíp usouditi mohu,

však jsem jeden z nich.

Ale jinak, páni bratří,

už by čas byl pět,

nejen pořád, že má Bětulinka

rtíky jako med.

Ne, že outlounké květinky

voní na jaře,

zazpívati také o svobodě jednou

rázně, bujaře!

Aby ten zpěv ve Vídni byl slyšet

a byl takový,

že by až v něm zachřestily drsně

naše okovy!

Bojíte se zpěvci naši?

Nedivím se vám,

ale já tu píseň, nechť mne lapí,

já ji zazpívám.

Pokud jazyk nevyrvou mi,

zazpívám ji přec,

ale, kde ach, na mne připravena,

čeká už má klec?

Zavrou-li mne jednou do ní,

nepustí mne, vím,

leda s hlavou na krev otlučenou,

s křídlem zlomeným.

Nevznesu se jak vy, ptáci,

víckrát k nebesům –

v základech však zapraská tou písní

Habsburský váš dům!