KAREL HYNEK MÁCHA

Byl pozdní večer – října den,

podzimní den – čas umírání,

když poutník mladý zasmušen

výš k Radobylu stoupal strání.

Jen dál, jen pryč od lidí všech!

i v smích by snad byl jeho vzdech;

líp v lese je a lépe v poli,

ten lidský škleb i soucit bolí,

a na vrchu tom – v lese tam

jen s mukou, bolem bude sám.

Tam dole město – lidí hluk

a zášť a zloba – honba divá,

a zde jen vichr žalně zpívá

zraněné duši ve souzvuk.

Hle, co již listí vichr svál,

kol nikde květ, strom skoro nahý.

Vše zmar – vše nic! Ó, že tak záhy

odletí jara ptáče v dál!

I jeho mladost – přešlý čas,

vše sežeh’, spálil krutý mráz,

jen bída, boj a zápas kol,

hluboký smutek – černý bol –

poušť širá – divé vlny vztek,

skaliny tvrdé – vichru moc,

močály zrádné – temná noc

a hvězd ni jeden paprsek!

Ta mladost jeho – jara báj,

a v poutech vraha jeho kraj

a nelítostně zašlapána

ta slza za vším – jeho Máj!

A jeho syn!! Snad ani rána

se nedočká tam v Praze. Hrana

zda nezní větrem až sem v háj?

Ludvíček jeho! Lásky květ!!

Jen jednou – mžik – své dítě shléd’.

Ó, je to jeho dítě vskutku,

v tom dětském oku – propast smutku,

a nyní zmírá – pustý svět!

Jak neklesnouti v žalu tom?

Pad’ v suchý mech a hořce plakal,

a nad ním smutně kýval strom.

A večer víc a víc se smrákal,

on nezřel však, jak rudý zákal

se šíří, jasní nebes dóm.

Teď vzchopil se – vstal vytržen.

Zda probděl noc? Zda zří to zoři?

Ne, nesvítá to v nachu den.

To požár! Sýpky v městě hoří!

A křídlem ptáka, letem šipky

již řítil se a s vrchu hnal.

Kam děl se jeho trud a žal?

Po obou cesty stranách sýpky

již v plném ohni – děsný svit,

leč jiné snad lze zachránit,

jak přeběhnout však ohně žár?

Stál lidí tlum tu bez vší rady,

když přiběhl on, básník mladý –

on že by bál se v živlů svár?

Již polit, proběh’ plamenem,

již nad hořící vhoup’ se vrata –

teď skočil – zmizel – v muka všem,

a na střechu teď sýpky chvátá,

již dosud nestih’ ohně plen,

a obkročmo sed’ na hřeben.

A na střechu jak vody proud

lil ve strašném tom živlu kvase,

neb nepřestal ni vichr dout,

tvář v nadzemském mu plála jase,

jak čet’ bys v ní přes dým a čmoud:

„Nad vlastní bol se třeba vznést,

vymáčknout slzu, zatít pěst,

v tvář hrůze patřit, oko v oku,

dál jít muk plamem, zlobou soků

vždy výš a výše k záři hvězd!“

Hle, zřel, již hasne oheň tam,

lup další se mu nepodařil,

leh’ zkrotlý pod ním divý plam.

Jak vítězně zrak jeho zářil!

A za pár dní zhas’, chor a sám.