Karel Hynek Mácha.

Na hřbitovech květ nejbujnější

rozvíjí jemné vděky své,

a kouzlem krásy své konejší

tajemné stesky hrobové.

I nám ze smrti, ze hřbitova

vypučel mnohý zpěvu květ,

a slávu rodu Přemyslova

uvádí vnukům na paměť.

Z hrůz krvavého nám bojiště

zas nový zdar se usmívá,

osvěty dávné zbořeniště

se novým leskem odívá;

vše kypí skutky, snahou čilou

a duchové spálených kněh,

vzkříšení vnuků prudkou silou,

zas libují si v zápasech.

A z hluku nejpestřejších bájí

zní jemný, touhyplný hlas,

jak slavíkova píseň v háji

probouzí kouzla lásky zas,

a ještě nad Máchovým rovem

zaznívá v něžném žalu dál,

by věčně mladým zpěvu slovem

mu nesmrtelnosť zvěstoval:

On žil a zhynul ve soumraku,

kde mdle jen květla naděje,

že Čechův toužebnému zraku

zas slávy den se zaskvěje;

a nyní, v době probuzení,

zápasí s námi jeho duch

a jeho zpěvu mocné znění

nás doprovází v slávy luh.

Vždyť ducha činy neskonají

a zpěvu věští hlaholy

se proudem věků prodírají

vždy bujnějšími plápoly,

ba každým slovem kladou zárod

ku nesmrtelným budovám

a vedou probuzený národ

k výsluní, v lidstva jasný chrám.

Hrob zhltí jenom těla stavbu,

však duchu nese život zas,

a novou, přeradostnou plavbu

i jemu, i nám chystá čas.

Nad námi budoucnosť se skvěje,

nám hlásá slávu její svit,

nám kynou opět mocné děje,

my žili – a zas budem žít!