KAREL KUČERA.

Když kácela se Hellas s trůnu věků

v tůň minulosti bezednou a tmavou,

by jenom časem z klína svého hrobu

zas svojí nesmrtelnou bleskla slávou

a zazářila hvězdou v příští dobu,

jsouc nedostižnou lidstvu krásou vděků,

tu Macek pozved z dum svou hlavu šedou,

v níž buňky snů již dávno pohynuly,

kde předtuchy jen šerá vlákna předou

jak múry, na jichž hruď se lebka tulí,

a zvolal hlasem hynoucího reka:

„Ó Die, otče, znám ten los, jenž čeká

luh vlasti mé, že jako motýl zhyne,

kdy v azur pochová jej řeky bezdno!

Však rci, zda také touha moje mine,

zda také Káča splyne v tmavé hvězdno

a pouť má skončí předaleko cíle?

Ó Die, otče, jsem jen charý tvor,

a ty jsi velduch, o jehožto díle

si bludnou poutí zpívá meteor,

a skalným zvukem ohlas se to modlí.“

A stichnul zas, jak siná peruť ptáka,

když nad hnízdo se skloní a tak prodlí,

než jitro zas ji skropí novou rosou;

v sny klesal zas jak výkřik v ticho lesa,

jak kámen, který tmavá propasť láká,

Však náhle zřel, jak clona noci klesá,

a před ním plála Káča zářným zjevem,

hřbet země líbajíc svou nožkou bosou

a k hvězdám sáhajíc svou zlatou kšticí –

tak stála zas, jak snové jeho všicci

mu kreslili ji čarodějnou rukou,

jak za ní hřímal kocouřím svým zpěvem.

A v dál zas, jak chvost vlasatice hřmící

mu prchala – on na kříž lásky mukou

jsa přibit sladkou, upaloval za ní,

chtě jeden záblesk rtů v své lapit sítě –

však prchala v před poraněnou laní,

že mamě vzpínal paže silné svaly,

až posléz kles, a Thanatu dech cítě

vzdech slední poslal v mrak, jenž Olymp halí:

„Ó Die, v dík se modlím k tobě v smrti,

vím nyní již, že potomstva vztek podlý

náš prach i díla smělou rukou zdrtí

a na pranýř si bohy vyštve nové –

však Káča má, ať kdo ji jak chce zove,

vždy opět vzroste v netušené síle.

Ó Die, otče, já jsem charý tvor

a ty jsi velduch, o jehožto díle

si bludnou poutí zpívá meteor

a skalným zvukem ohlas se to modlí!“