KAREL ST. Z ŽEROTÍNA PÍŠE ČESKÝM DEFENSORŮM.

Jít s vámi nemohu. Též s vámi cítím

to ponížení dobré věci naší

a vím, že křivda stihla vlast mou milou

i naši víru. Divný los nám padl,

vždy křivdy trpět. Ale přece lepší,

než křivdy páchat, bratři milovaní!

Kdo křesťan, musí hněv svůj překonávat

a já svůj zdolal. Chtěl tak zákon Kristův.

Snad slabost je. Kdo „ano“ může říci,

kdo řekne svoje „ne“? To, věřte, hlodá

v mé lebce mnohdy. Často přemýšlel jsem

o věcech těch, však nemohu se dobrat,

ať kam chci, hlédnu, pravdy vrchovaté.

Je zákon tady. Slabý dal ho světu,

či kdosi silný? Svojí láskou silný

nad rytíře a vojevůdce všecky?

A je-li zákon – slabost poslechnout ho,

či heroism? To mi nešlo z hlavy,

než teologem nejsem, občan prostý

a skromný křesťan, spasen jenž chce býti.

My učili se, odpouštět že třeba

i nepřátelům, líci nastaviti,

když ránu dostal’s jednu, ráně druhé,

neb nikdo neví, zlo proč na nás seslal

Pán zástupů; kdo prohléd’ jeho soudy

a kdo chce soudcem ve při vlastní býti?

Kdo zákon boží mušketou chce hájit,

zda křesťanem je pravým? Též jsem válčil,

meč v hrsti svojí, proti Filištínům,

když moje mládí vichrem zašumělo,

než kdo mi poví, zdali Hospodinu

ta vojna líbila se? Bohu nechme,

co jeho jest, a jeho vůle je-li,

by trpěli jsme, trpme bez reptání.

Je, pravda, i v mé duši velmi hořko,

když summu křivd všech představím si někdy,

na nás jež přišly. Mnoho unesli jsme

v doufání milém, v časy blaženější

i snesem ještě leccos, páni milí,

je rod náš věru velmi houževnatý,

a v pokoře-li vezmem, co nám dáno,

snad smiluje se Pán. A časy lepší

zasvitnou všechněm pravdy milovníkům –

ne z naší vůle, ale z Jeho moci –

duch jasný oživí vše lidské mozky

a prolne láskou všecka srdce lidská.

Co Buquoi nám, co Dampier je tvrdý?

Prach prachů. Stéblo v ruce Hospodina,

když chce, je zlomí. Věřím, že je zlomí!

Vy mečem chcete při svou rozhodovat?

A Kristus, jenž děl Petru apoštolu:

meč schovej v pochvu... Vám co Kristus řek’ by?

A jeho milost, pán náš Ferdinandus,

zda právem nebyl na trůn český přijat?

Jen vzpomeňte! Zda z dobré vůle dosed,

či vlivem pletek, nechci rozhodovat,

však dosed přece, se souhlasem vaším.

A tehda čas byl říci to, či ono

a nikdo neřek’ svoje: nesouhlasím.

Je nyní pozdě. Pán je právem pánem.

Zda neholdoval jsem a nepřísahal

též věrnost jak vy, jako všichni jiní.

A přísaha-Ii křesťanu je ničím?

Meč nyní tasit? Nemohu a nesmím!

Že Němec je? Vím, Němec, ale křesťan.

Že despota? Aj, pravda, soudím, je to.

Ve Štýrsku deptal víru mnohých krutě,

však to věc boží. Jemu nechme soudy.

A že nám stejně odvděčí se asi?

Tak slaba naše víra, bratři milí?

Bůh naše hradba, zeď je nerozborná,

nic před ní Buquoi s Dampierem bude.

A češství mého věrnost podstatou je,

Čech slova nezrušil a rušit nesmí,

neb Čechem nebyl by. A despotismu

má víra brání bránit násilností,

i právní smysl. Kdo byl zvolen králem

a holdy přijal, na věrnost má právo –

meč tasit na právo? Ne, stokrát

já řeknu, bratři: nelze, nelze tasit,

i zachovám se, jak mi přesvědčení

učinit velí. Za mnou Morava by

jak obr z bájí vstala ku odboji

a sbořila hráz jako ručej prudký

(mi lichotíte), pravdy je v tom trocha,

však k hříchu vstala by a proti právu

a to mé nitro schválit nemohlo by –

ne, neproste mne, marné přemlouvání,

hlas milých ujců zněl by nevyslyšen,

mé rozhodnutí jako skála pevné.

A radu chcete-li, tož radit mohu

– já o tom právě mluvil s Lichtenštejnem –

je radno vzdát se plánů velkolepých

i politiky oné Anhaltovské

i všechněch tůček, Jeho Milost smířit,

o mírný ortel radno požádati

a Lichtenštejn i Ditrichštejn mi praví,

že Jeho Milost k smíru nakloněn jest

i k dobré vůli. Moudrost politická

nepálí mostů, šetří svojich lodí,

s ústupem čítá, toho pamětlivi

též buďte vždycky. A Bůh dejž vám rozum,

ujcové milí, rozum, dobrou vůli,

pokoru také, dobrou trpělivost – –