KAREL V.

Ne, otče zpovědníku, marno všecko.

Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit

chceš duši moji. Na místě jsi božím –

proč lžeš a klameš? Vidíš moje leta

a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo

jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí,

a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se

můj syn, můj dědic. Granvela i Alba,

největší z mocných k novému jdou slunci,

když tito tak – jak diviti se menším?

Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky

a budu hledat spásy duše svojí. – –

Ty neslyšíš, co já za noci slýchám:

když tělo moje v bolestech se svíjí

a zima proudí útrobou mých kostí,

hlas matky svojí slýchám, jež mě volá

a teskně vybízí, bych záhy přišel –

víš, kolikrát mě takto volávala,

když živa byla? Já ji věznil, bědnou,

žebračka každá volnosti víc měla,

než matka moje. Já se nepodíval,

zda chybí jí cos. Chybělo jí všecko:

svoboda, děti, jídlo, trochu lásky.

Co dělo se v té pomatené hlavě?

Já tenkrát neptal se... a dneska cítím.

Dnes, kdy zas volá... Chce mi odpustiti?

Chce žalovat mi? Na koho? Oh, hrůza,

vím, na koho by mohla žalovati...

A volá teskně – – já jí uposlechnu – –

ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje

je nezvratna a odmluv nedovolím.

Tys stopoval tu dráhu mého žití,

závratný vzestup, poledne a vidíš

i večer její – rci mi, rozpoznal jsi

za vším tím smysl, jenž by dodal ceny

tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám

a smyslu nenalezám, leda časem

obavy hrůzné, že jsem staraje se

o věci světa spásu duše ztratil.

Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku,

vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu

tohoto světa, ale při mně nestál.

Co vítězství mi dal – a co z nich bylo?

Kdo vyzná se v tom kolotání dějů?

Já žil v nich, ved je – ale nerozumím.

A vyzná se v nich, řekni, naposledy

On vše mohoucí ředitel všech věcí?!

Co papežů já viděl vstát a padat

a proti všem já musel s mečem v ruce

při boží hájit! Pohani a Turci

jim bližší byli, než já, římský císař

a zbožný katolík! A já jsem prohlíd

ničemnost jejich, sobectví a pikle,

já v ruce měl je, já jich nerozdrtil –

zda netresce Bůh nejen to, cos činil,

však dvakrát víc i čehos opomenul?

Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved

z ovčince církve – v ruce mojí bylo

jej spálit tenkrát... a já opomenul.

Já spálit měl jej, spálit druhy jeho,

a ovce beranů svých pozbaveny

by nikdy z ovčince pak neodběhly...

Však věcí Boha, otče, bylo přispět

a pomoci – a Bůh mi nepomohl...

Jak matka moje, která putovala

bez klidu s mrtvým tělem otce mého,

než děd náš zavřel ji v tom tvrdém zámku,

tak já jsem nedopřál si odpočinku

a válkou míru hledal – a vždy vezl

jen jeho mrtvolu po trudných cestách.

Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu

na spáse jeho, postará se jinak,

než dosud staral se. A syn můj Filip,

jak zdá se, našel větší zalíbení

před tváří nebes, než já, otec jeho.

Hleď, mnichu, sotva vkročil do Anglie,

již navrací se zbojná ona země

pokorně s čelem nachýleným k zemi

v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc,

vše provede se... Ruce moje klesly...

V San Yustu, otče, uzavřem dny svoje.

Dům vedle kláštera tam, otče, stojí,

kam větrům severním je přístup bráněn,

a slunci stromy oranžové brání

žár rozhazovat. Zvyky svého mládí

tam uplatním. Jak v Nizozemsku tenkrát

chci žíti nyní. – Hleď, čtyřicet roků

klopotné cesty bojů v službě boží

(a rodu svého – a já doved spojit

ten dvojí zájem pevnou vůlí v jedno –)

a nyní konec. Kruh se uzavírá...

A nebe, jež nám nepřispělo v boji

o věci boží, snad nám neodepře

své slitování, když se modlit budem

za spásu duše, která nenalezla

dřív času starat o sebe se samu.

A víš, kdo bude v klášterní mé celli

mých posledních dnů tichým společníkem?

Ten Ecce Homo, jejž mi namaloval

můj venezijský Apelles. Syn boží,

pán světa... zbit... a korunován

korunou z trní... vysmán lidskou luzou

a tupen lotry... Poslední můj pohled

se upře na něj. On mi porozumí,

až světlo žití odletne z mých očí,

On tiše řekne: Ecce Imperator...