KAREL ZE ŽEROTÍNA.

A to je věrnost... Býti oddán pánu

s tragikou krve svojí umlčené,

pěst jeho cítit, za ranou zřít ránu,

jak dopadá na hlavy přemožené –

a přec mu sloužit. Vyštván k cizím prahům

jak nepotřebný nástroj odhodí se,

a přec hledět prosebně k těm vrahům,

zda kousek svědomí v nich probudí se –

a umřít v stesku. Tělo vrátit zemi

a dědictvím dát lidu svoji duši,

by sloužil s nahořklými nadějemi

a němou krví věčně, jak se sluší.