Kariatyda.

S tvých beder dávno spadla všecka tíž

a rozbila se dole. Je už po ní, –

leč ty tu dále v ustrnutí čníš,

tvá hlava dál jak pod tíží se kloní.

Dál v tobě zdá se chvěti každý sval

a oddýchati prsa v těžkém chvatě;

byť na rtu se ti výkřik neozval,

přec slyší jej, kdo maně hledne na tě.

A tuší onen hrozný zápas, ví,

jak v tobě vše se chvěje, v srdci co je

palčivé muky, sladká ňadrem chví

divokým žárem, hrůzou nepokoje.

A tak jsi jako srdce, kterým v ráz

se roztříštila sladká lásky tucha –

leč která dosud upomínky mráz

dál mlčky nesou v žití temna hluchá.