KARLSTEINŠTÍ HAVRANI.*

V hrad Karlsteinský vichru vztek

tak divě zavířil,

že ze staletých, šerých hnizd

ven vylétl na jeho hvizd

roj havranů ze klidných míst

a k nebi zamířil.

V svár větru jejich vpadá skřek,

ráz černých perutí,

kol věže velkým obloukem

jich neklidný se nese sněm

a nad bývalým útulkem

jde v nebes klenutí.

Hrad v nové kráse pyšnou skráň

zas nese do mraků,

zde stará střecha padá v rum,

ruch práce zní tu křik a šum

a nových zdí vyrůstá tlum

jak divem zázraku.

Roj ptáků na protější stráň

se snesl s výšiny,

a podivný hned stesk a hlas

z jich davu slyšet zas a zas,

když starý havran počal v ráz,

té praděd rodiny:

„Já s lítostí jen hněvnou zřím

na tuto strmou věž,

a s bolestí jen vzpomínám,

jak střechu shodili a trám

ti lidé zlí, jak vzali nám

i naše hnízda též!

Tam v štěstí mnohým stoletím

jsme žili četný rod,

tam s výše hleděli jsme v kraj,

v ten český kraj, v ten les a háj,

tam otec věděl sterou báj

za času nepohod.

My s láskou dolů shlíželi

na čilý ruch a rej

za Karla, ach, kde čas je ten! –

a havran vydal divný sten –

jen v zpomínkách jak zlatý sen

ten dávný vidím děj!

Sem rytíři se sjížděli

a vzácný panstva květ,

pak s ohaři a sokoly

ven na lov jeli v okolí,

zvěř četná v krve tratoli

se k zemi kácí hned.

Co skvostů císař snesl sem,

co svatých ostatků,

co maleb v kaple nádherných,

kde často zbožně, sám a tich

se ve modlitbách hroužil svých

na prostém klekátku!

Ó byl to císař drahý všem,

a srdce zlatisté,

dnes teskně na něj vzpomínám,

z těch dob já živý zbyl jsem sám,

a běda, již i zhouba nám

se blíží zajisté.

A přešel krutých bouří sněm

a mnohý krve brod,

já vídal starých ohňů zář

a chmurný věže samotář

jsem v temno hroužil v bolu tvář

za vřavy pustých rot.

Já vše to ukryl v srdci svém,

až jednou mladý kněz**

sem často ke mně přicházel,

a já mu všecko vyprávěl

a do péra mu často zřel,

jest ve knihách to dnes!

Nad skalním srázem k zahradám

pod okny slední byt

nám zůstal z oněch sladkých dob,

kde starý trám nám skytá strop,

však já to vím, mně kyne hrob,

ó jak se rozloučit?

Ó příliš v lásce hrad ten mám,

své sídlo staleté,

ó rcete, kam my půjdem as,

až motyky a rýčů ráz

již neodvratně v brzký čas

nám hnízda rozmete?