KARLŠTEJN.

Od Bavor ku Praze když letíš v rychlém vlaku,

hrad ve skal útesu se na mžik zjeví zraku,

pod nebem modravým šedivý kastel,

les, řeka, městečko – lahodný pastel.

Ač cestou zíval’s už, domova nedočkavý,

přec vzhlédnout k údolu ti cosi v duši praví,

a na mžik prchavý v barvách zas žije

z let zašlých studentských kus historie.

U okna vagonu... a ve skal šeru vstává

ve zlatém ornátě Čech stará, přísná sláva

v své kapli mystické, v bludišti věží,

kde králův koruna střežena leží,

v té kapli hvězdnaté, jež nese jméno Kříže,

kde strážce rytířské přísaha svatá víže...

co vzácných klenotů, ostatků, zlata!

A stráži ospalou čeká meč kata...

„Pohádky herojské? Královské insignie?

Dým bitev vítězných? Výbojů relikvie?“

V své bídě slabochů v jho cizí jdeme,

stud zakrýt chtějíce sarkasmus lžeme.

Leč časem přiznáme si přece v duši skrytě,

líp že být vítězem než volat k humanitě,

líp že je národu, jenž pěstí bije,

než těm, kdož čekají na – sympatie.