KARLU KRAMÁŘOVI V ZÁŘÍ 1900

Zde břízy žloutnou jako zlato

a rudne buk; je jeseň laskavá;

jen jednou padlo jíní na to;

vždyť táhne na svatého Václava.

Cos prolhaného vrabci šepcí

a plno nesmyslu kře hovoří.

Tak zavezte mne, koně křepcí,

dnes kousek dále v naše pohoří.

Co se mnou jezdívali tuto,

už arci nechodí a nejezdí.

Dnes cítím, jak to heslo kruto,

jež hřbitovních sem vane ode zdí.

Nač mluvit čase o bývalém?

Ta struna zaznívá vždy smutněji.

„Tak jeďte hezky mírným cvalem

tou dlouhou jeřabinek alejí.“

Silnice rovná jako proutek,

ves stařičká, tam mlýnek ospalý –

Ach jest to, jest ten horský koutek,

čas na mne zevšad zírá bývalý.

„Teď zajedeme v panské lesy

a rovně vzhůru kolem myslivny!“

Skotáci pýřku pálí kdesi,

tu v lese zašel puch ten protivný.

Jedeme. – Kočí oprať spouští,

by koně měli chvíli oddechu,

a ukazuje bičem v houští,

kde srnka v padol pádí po mechu.

„Až pod kaplí zas zastavíme!“

Tam vidět na mnoho mil do kraje.

A stromy, mechy, všecko dříme,

jen soják hlídá, občas volaje.

Nad lesem ptáci letí k jihu,

ach nebojte se, nejsem nadlesní;

pozdravte jihu pouště, v mihu

i studánku, jež na oáze sní.

Já táhnu v opak ku severu,

kam ukazují všecky kompasy,

kde jediný den v pološeru

s jedinou nocí roku zápasí.

Tam z ledu Mráz si dómy staví,

kry vzpírají se, hlomozí,

ve stavbě míhají se, baví

ssavcové bezrucí a beznozí.

Proud golfu teplý podemílá

paláců ledných skvělé mámení,

na troskách plave čeleď milá –

mrož mrzutý, šibalští tuleni,

a bílý medvěd ve úkrytu.

Kol pólu šílí kruhem vichřice,

cos zabělalo u zenitu

a magnetky se točí tančíce.

Co děje se? Viz, ohňostroje

severní záře víří po nebi!

Ach, země máti, žití Tvoje,

tak složité a plno veleby,

mou šedivou už mučí hlavu,

jež luští těžkou světa pohádku,

a rozluštit ji není v stavu.

„Tak jeďme, do noci už na krátku!“