KARLU LEGROVI

S pluhem v ruce jedné, v druhé s perem

vkořeněn v půdu jako kmen

v úporné práce protivenství sterém

tak stojí oráč básník bez proměn.

Zrno dává zemi po úrodě lačné,

by zlatým zašuměla hlasem,

Labe mu zpívá dávných zkazek hlasem

slunečném zalito i mlhou mračné.

Hlubiny temné se mu otvírají,

třaslavé vlnky mu hrají,

mokřiny, tajemné tůně

mu vanou své zahořklé vůně,

a víly v průsvitných závojích,

rusalky tance laňčí

mu podkasány tančí

v nocích měsíčných.

Čertice černooké,

útloboké

kývají mu přes dřevěné schůdky

do hospůdky,

by v rozmaru svém lehýčkém

naň zasvítily dvojklanným hadím jazýčkem.

Obejmout celý kraj své domoviny

všemi smysly, láskou svou i činy

dvojí práce: oradla i ducha,

ó, jak tu štěstím srdce buchá,

jaká slast to veliká

pro sedláka básníka!

Tak žil jste naslouchaje zvěstem,

jež táhly domovinou, Vaším rodným městem,

z půdy české rosta po svém pro své dílo,

by vlast nám oslavilo.

A vím, jak hořelo Vám v duši,

když osud naší země zrál,

když v zaleknuté hluši

se přerod našich věcí dál.

Část Vaší krve, milený Váš syn,

když srdce svého na pokyn

spěl tam, kde v dálkách neznámých

se bělorudý prapor zdvih,

náš prapor svatý, vlaje v odhodlání

ruskou plání!

Ó, vím, jak se Vaše srdce chvělo

a mřelo,

jak po vichru jste slal mu svoji sílu,

by neochabl ke spasnému dílu,

jak vírou svou jste paže jeho sílil,

by s cesty své se neuchýlil.

A hle, tu jest slavná úroda!

Váš svátek splývá v jedno se svátkem národa,

dvojí starost pominula šťastně.

Je bílý den a v srdcích našich jasně.

Plesáme s Vámi, chmury, jež tu ještě zbývají,

rozvanou vichry po kraji.

Slunce jest ve vysoku,

k radostné práci jasno v našem oku.