KARLU ŠELEPOVI.

Nad tvojí knihou sedím něm.

V strunách mé duše jak vánek když hrá si.

Co mne to nese výš nad světem?

Zbožnění krásy!

Šel jsi ji hledat, najít chtěl

v krajině, v chrámě, ve tváři ženy,

pro ni jsi plachet snů napínal běl

přes vír a pěny.

Hledals ji, přes trud bludných cest,

v umění, v přírodě, v života troše,

na moři, v zášeří starých měst,

v antické soše.

A již tu stojíš, kouzlem zpit,

poklekáš před ni, jí v prachu se koře,

čarovný line se k tobě s ní svit

jakoby zoře.

Zpíváš jí, bohyní větší všech,

růže své nejkrašší kladeš k ní jemně

a ve tvou píseň hlas vpadl i dech

moře i země.

Nad tvojí knihou sedím něm.

V strunách mé duše jak vánek když hrá si.

Co mne to nese výš nad světem?

Zbožnění krásy!