Karlu Sladkovskému.

Co lkáš, matko, proč ti hlava k ňadru klesá,

proč tak hořem, matko, ubledlo ti líce?

Proč ti povzdech zvedá ňadro víc a více,

příroda když kolem novým jarem plesá?

Ztratila jsem syna – teskná sirotina!

och, byla to duše jako žádná jiná!

Nebe, přísné nebe nejdražší mně bere –

vždyť vzalo mi srdce, jako málo které!

Ztrátou syna osiřel klín matčin měkký –

či se nebi třeba takými skvět reky?

Reky, kdož patřili chladně smrti v líce,

když letěla světem burná blýskavice,

a můj kalich, jenž byl po kraj krví nalit,

kdož tak rádi za mne vypíjeli, za lid?

Ach, byl syn to drahý! Svým a svým byl celý,

a přec nebyl svým: já s Volností ho měly!

Jak se tehdy věštbou chvěla tvoje ústa:

„Žehnám vaše dítě, nechť vám k slávě vzrůstá!

Bude trpět, matko, vaše nebožátko,

bude trpět mnoho, radosť mít však z toho;

zůstane vám věrno až do svého skonu,

potom jeho srdce v hruď dám milionů...“

Pamatuji, matko. Věštba dokonána:

nebe vzalo zase bohatýra tobě,

ale krásná hvězda Karlova ti k zdobě

na koruně vzplála vedle hvězdy Jana.

Nežaluj víc, matko: na koruně tvojí

slavné hvězdy se ti mučedníků rojí,

na něž, bědná matko, zem i nebe žárlí – –

Zrodila jsi Jany, zrodila jsi Karly,

a těch srdce zlato, a těch slova plamen:

kdykoli šleh’ v národ, procit’ prve zmámen,

zjásal, na štít zvoně, sedlal dobré koně:

hoj, ten český junák, hoj, ten český vraník,

jakoby je k bojům rodil sám náš Blaník!

Každý hotov pro tě umřít na stokráte –

nemáš, matko, ráje, a máš přec své svaté!

A v tom sboru Janův, a v tom Karlů davě,

v této slavné tvojich útrap dějepravě,

dva stínové svatí stojí obejatí:

Karla Borovského – Karla Sladkovského.