Karlu Sladkovskému v den jeho pohřbu.

Kdys jaro vzplálo – čarovábný máj

pln usměvavé lahody;

v paprscích jeho hřál se český kraj

a zlatá báje svobody,

jak vidmo čarné vzduchem plynula.

Letnice první zem ta spanilá

slavila v luzné vesny nádheře;

po dlouhé pouti teskným mořem běd

poprvé v dravém šumném proudu let

nebohé líce náhle zjasnila –

kolem ní celý širý slávský svět

dlel na kolenou; – v sladké důvěře

k ní roztouženě zvlhlé zraky pjal.

V té chvíli božstvo dobré seslalo

ohnivé s oblak dary jazyka,

nadšení svaté proudem tryskalo

ze hrudí mužných jako z lůna skal;

vítězný prapor na nebesích vzplál

a Šavel v Pavla měněn ve mžiku.

Též Tebe, Karle, v jasu oněch chvil

oslnil hvězdic zázračný ten kříž,

jenž písmem žárným k Tobě hlaholil:

V znamení tomto jistě zvítězíš!

Tvůj apoštolský rozzvučel se ret

a hřímal ve sluch bouří Sinaje,

na zvuk Tvých slov – ten holubičí kmet

nad rádlem stanul náhle zamyšlen

a přestal housti píseň šalmaje:

nejkrasšíť jeho o svobodě sen,

stál před ním v žití bědném vyplněn!

Ikara letem k obloze jsi spěl,

bys odtud paprsk – třeba jediný –

snes’ v zimná lada české otčiny,

a jasem duhy bratry obestřel!

A sám jsi za to v zimném chladu mřel,

Tvá křídla sprahla v žárném úpalu,

když pjal’s je k letu smělým rozmachem,

žaláře stíny – pouto otrocké –

ve chmurných vidin bludném návalu

lámaly síly Tvoje prorocké

a ducha vedly nad propasti lem.

Však nezdolaly – nezrubaly jej...

Úsvitem slunným den zas májový

rozbřesk’ se opět žírným krajem Čech

a všude zněl jen bujný ples a rej.

Sníh zjihnul rázem – pukly okovy

a mužná prsa volný vlnil dech.

Co křehlo v mrazném chladu žalářů,

to procítalo k žití v zápětí,

a z rozvalených zase oltářů

stoupaly k nebi dýmy obětí.

Tys v čele kráčel vavřín na skráni,

Tys Vltavskou nám světil budovu;

Tys tamo chudé chýšky u krovu

v Husince dálném snivém ústraní

národu slovem hromným připomněl,

jak v šeru dějin rád za volnost mřel

a jak má dále za svobodu mřít!

Ty střehl jsi nám rukou ochrannou

království toho klenot zářící –

korunu svatou – málem urvanou

svatému země této dědici!

Teď sladce dřímáš, tichý, klidný sen

a lid, jenž pro Tě věčně zasmušen,

nad rovem hořce lkáti neslyšíš!

A dobře tak!... I píseň má se stiš,

by nářek ten a srdcelomný kvil

od víček sen Ti sladký neplašil,

jejž trpký život nemoh’ Tobě přát!