Karlu Sladkovskému

Mír padlému buď za vlasť bojovníku!

Pad’ jako ten, kdo padá na svůj štít,

smrtelným, těžkým pádem bez výkřiku,

jen s vzkřikem těch, kdo za ním stáli v šiku:

On v čele stál za celý český lid!

Za to, co vytrpěl, za trosky jeho blaha,

za to, co zapomněl, za to, co doufat váhá,

za to, co sám, neb jiní v prach mu kruší:

on nastavoval svoje prsa nahá

s tím čelem železným, s tou čistou duší!

Jen mír, – však přísnost nenadechla smrt

na líci tvou, – ty, jenž jsi v životě

stál jako útes, od jehož se črt

odrážel příboj šalby v nahotě,

i klamu, oděného zlatým cárem; –

ty srdce, blahu všech žehnoucí žárem;

jen k štěstí vlastnímu tak mrazně chladné:

Ó, takové už nebije nám žádné!

Do temnot žalářů jsi českou nesl pýchu,

z temnoty žaláře jsi český nesl vzdor,

a česká čest kdy všem už byla k smíchu,

ty zahřměl’s ji přes hradbu českých hor! –

sám, ze všech jediný v tom mrtvém tichu!

Kdys v poutech sám, ty’s věděl, co to značí

ne věk je nosit, ale na sta let;

tvůj lid v nich spal, aneb je hryzl v pláči,

pout řinkotem ty zbudil’s jej a ved’,

– a, odkud přišla, pouta hodil’s zpět!

A chudý zemřel jsi, jen bohat poctivostí,

co šlechtic jediný, jímž je dnes český syn:

s tím erbem vykonané povinnosti,

naňž celý život nevrh’ jeden stín!

Mír padlému buď za vlasť bojovníku!

pad jako ten, kdo padá na svůj štít,

jen s vzkřikem těch, kdo za ním stáli v šiku –

A za ním plakal celý český lid!