KARLU TOMANOVI

Tuláckou píseň v srdci má,

dech lesů, moře a strží.

A proto hroudu objímá

tak vroucně a tak pobožně,

jí v hloubce se kořeny drží.

Podivně kvete krásou dne,

však na téže větvi jedné

má hrozivé trny záhadné,

jež na krev tebe rozderou,

jako spár tnou tě osudy smutné a bědné.

A často slovem z jistoty dob

ti laskavý smír vdých’ do žil.

A mnohdy člověk, zvěř i hrob

mu v jednotu boží splynuly,

že staletou moudrostí ožil.