KARMELITCE, vysvěcené v klášteře na Hradčanech

Se zraky smutnými jak fialek modř zvadlá

Kol sebe v posled’ zříš...

Pak ve hrob vstupuješ... v tmu klausury... A padla

Za tebou navždy mříž’.

Kdo’s byla, neptám se a nevím, co tě kruší,

Zda tíha cizích vin.

Jen z tvého odchodu mi úzkost zbývá v duši

Jak z noci v koutě stín.

A také neptám se, zda víš už, že vše zklame

I zde, kam unikáš...

Na tebe myslím jen, jak mrtvých vzpomínáme,

Když první mají stráž.

A také neptám se, zda hlas tvůj v prázdno vyzní

Ve stálých modlitbách...

Na tebe myslím jen, na zrak tvůj, zhaslý v trýzni

Jak zásvit hvězdy v mhách.

Na tebe myslím jen, zda zemřelo dnes v noci

Vše, čím se duch tvůj chvěl,

Či plaché vzpomínky zda držíš ještě mocí

Jak včelař roje včel...

Zda jenom v nicotu chce prázdné celly zříti

Tvůj zbičovaný duch,

Či zda svou samotu chceš krásou naplniti,

Jak naplnil ráj Bůh.

Zda zrak tvůj slábnoucí se k nezřenému městu

Přec’ ještě zadívá,

Zda síla volila neb slabost tuto cestu

Do hrobu zaživa...

Je dole ticho teď, kde minulost tvá zbyla

V přízraku bez změny,

Nad mostem řada soch se tyčí zasmušilá

Jak průvod zasněný.

Však ráno, růžovost až nebe zfialoví

Jak v almandinu dech,

Tam novým nadějím vstříc půjde život nový...

Ty mrtva v těchto zdech,

Sníh bledý ve tvářích, jen šeptat’ budeš slova,

V nichž askese je mráz,

Den za dnem budeš žít’, bys umírala znova,

Ač dávno zemřela’s.

Pak ani vzpomínky nevejdou v nitro zprahlé...

V snů klamu zmizelém

Posléze oněmíš jak zvon, jenž pukne náhle,

Když kaz měl v kovu svém...

Snad budeš světicí, a duch tvůj do věčnosti

Se vznese zářný, číst...

Snad jenom odpadneš od žití s lhostejností

Jak s větve suchý list.