KARNEVAL DUŠE.

Viz odlesk pochodní! Slyš rachot vozů,

do křiku maškar zní a do hlomozu!

Mně karneval na stěnách jizby mojí

při záři krbu Obraznosť dnes strojí.

Tu Harlekyn, můj rozmar přeubohý,

se klátí, v rej a skok své nutí nohy.

Cit, Pierrot, se stále se vším sváří,

tam Kolumbina s bledou tančí tváří.

Kdo asi je to? Píseň v hudbu zvoní,

v rej upomínek hlava má se kloní.

Ten vír a chvat! Mé sny jsou Amoreti,

mé přeludy a touhy v divé změti.

Vše v klubko tlačí se a strká v směsi,

a hlava třeští, duše má se děsí.

Pak náhle ticho. Dvanáct bije, síní

se mihnul velký mrak a všecko stíní.

V tvář jemu nevidím, však srdce tuší,

že nastal dlouhý, smutný půst mé duši.

Půst, který všecky květy rázem zmaří.

Ten kdosi neznámý ten sluje – Stáří.

Kol prázdno, ticho. Dohlučely vozy

a prchly nymfy, satyři i bozi.

Jen v šeru útlé ručky v pláči spíná

má mrtvá Mladosť – bledá Kolumbina.