KARNEVAL.

Karneval vesele na dvéře bije:

Starost a soužení poslední zhyň,

málo-li trápilo, trap ještě míň,

jednou jen život se na světě žije!

Vchodem se hrnula blýskavá zmije

– stoč se a roztoč a v klubko se sviň! –

divadlo změnili v taneční síň,

nádhernou výzdobou stěna se kryje.

Jeviště, hlediště – všecko je plno,

spěchej a klesej a zvedej se, vlno,

houslaře, šumaře strhej a znav,

lítejte, nožky, a viňte se, paže,

bujaře, rozmarně, masce jak káže

ohnivá letora, veselý mrav!

Z mask ze všech jistě byla nejkrásnější,

vzrůst měla štíhlý ztepilá jak víla

a za hadačku přistrojena byla;

vše na ní hrálo shodou nejvzácnější,

plň oblých ramen byla nejznalejší

nad těsnou sponou, jež se v kůži ryla,

kol beder třpytivá se zmije vila,

by vnikla v záhyb šatů nejtmavější.

A přece první cenu nepřiřkli jí,

snad příliš byla šerou jim a vážnou

jak pravda, kterou člověk plaše míjí,

ač bez ustání plane touhou snažnou,

by všecky její taje znal a zbádal,

a nelze-li, by alespoň je hádal.

Se všech domů vlají prapory,

z nenadání přijel vzácný host,

lidé říkají mu: veselost;

odpůrce, kteří se na vzdory

hlučnými pozvedli zápory

– zármutek a pláč a stesk a zlost –

vypudili z ulic, zvedli most,

bránu zavřeli na závory!

Když se posléz večer sešeřil,

zvědavých hvězd roj se dostavil,

aby velký zázrak oslavil,

měsíc ale ani nevyšel,

snad o lidském štěstí neslyšel

a když slyšel, zprávě nevěřil.

Ověnčená kola zvolna jela,

závodníků proháněl se roj;

černoch peřestý zahájil voj,

za ním loďka houpavě se chvěla,

žába, tanečnice, jizba celá,

rytíř, který v lesknoucí se zbroj

sebe zahalil i lehký stroj –

lidé tísnili se, hudba zněla.

S balkonu na balkon stuha letí,

za ní druhá a hned vedle třetí,

ruka chybná výsměch utrží;

pestré pentličky se vzduchem třesou,

svůdné úsměvy se po nich nesou

lehké, že je papír udrží.

Řetězy lampiček ulicí celou

oblouky od domu k domu se vily,

v klenbu se spojily dlouhou a stmělou,

že by v ní milenci lehce se skryli.

S večerem rukou je hbitou a bdělou

rozžehli najednou v určitou chvíli,

plameny vzňaly se v záplavu stkvělou,

zelené, bílé a červené byly.

Ve vzduchu ohnivé moře se chvělo,

ulicí širokou na kolech hbitých

bez počtu svítilen peřestých jelo;

kdo by si všiml, že ve světlech sytých

s hůry i z dola v lesk jediný slitých

starostí hrozivě křídlo se tmělo?

Lid baví se, rozmarem zrovna mrhá:

ten v zavázaném pytli skáče, padá,

a druhý na skloněném prknu bádá,

kam vstoupit má. Na štíhlou žerď se šplhá

muž osmahlý, teď klobouk dolů vrhá –

druh statný sotva nastavil mu záda,

již ruka na volný se kotouč vkládá

a drží jej a ceny rve a trhá.

Ryk nekonečný plnil prostor celý;

ač ozýval se jásotem a smíchem,

byl řevem přec – a lid, jenž v žertu lichém

se bavil cetkami, ač prázdnem zely,

byl jako lev, jenž hřivou potřásaje

ve chvíli veselé si s myškou hraje.

Hřmot na všech stranách – maškar pestrý dav

se hlučně ulicemi prohání,

kýs harlekýn se bystře rozhání,

řeč se rtů proudí mu jak šumný splav.

Již běží chumáč zakuklených hlav,

v ryk promění se každé potkání,

a plesem končí každé poznání,

cár strakatý pokrývá šat i háv.

Smích zvučí bujarý a žert a vtip

kol sviští jako vypuštěný šíp,

že srdce, jež se dávno znavilo

a víry v lidské štěstí zbavilo,

se podiví, jak lehce dá se žít

a veselým a bezstarostným být.

Vyzdobené vozy korsem jely,

od zimy, jež křídlem sněžným vlaje

k sytým barvám tropického háje

ve všech možných odstínech se stkvěly.

Na chodnících zástupy se tměly,

ples a smích na každé tváři hraje,

vzmáhá se a roste, šmahem zraje,

aby v jásot proměnil se vřelý.

Radost pravá, která všecky jala,

kterou žádná ústa nezakřikla,

do vozu mně hojných květů vmetla,

příkré srdce v ochranu svou vzala,

lehkým křídlem blíž a blíže létla,

až do něho plným proudem vnikla.

È finito! Lid potopou se valí,

déšť papírových hvězdiček se snes’,

na všecky vlasy měrou stejnou kles’,

na černý vlas, jenž v divný svit se halí,

jak ocel as, když do modra se skalí,

a hustý jest jak nekleštěný les,

na řídký vlas již vylínalý kdes

a na šedivý, věkem prokvetalý.

Co pestré smetí všecky hlavy krylo,

co zraky plály leskem žádosti,

a bujný křik se mezi domy ztrácel,

by nazpět ozvěnou se ryčnou vracel,

do srdcí všech až na dno vidět bylo,

a v každém bylo hojně radosti.

O půlnoci zvony zněly,

z ostýchavé nesmělosti,

jež se pochyb zvolna zhostí,

pustily se v hovor smělý,

až se plně rozzvučely:

Radovánek, veselosti,

lichých tretek již je dosti –

kovovými ústy děly.

A jak zněly v noci vlažné,

spojily se hlasy zvonů

s hlasem, který od aeonů

ve všech lidských srdcích zvučí,

od hříček nás spěchat učí

k přemýšlení, k práci vážné...