Karneval.

Než shasnou světla a než stichne vřava

sem ještě číši, která pokoj dává:

pojď, milá má, než pukne srdce mé,

my ještě chvíli šťastni budeme!

Hřmí pustá vášeň, – hřebec bez otěží,

mrak zapomnění na duši nám leží,

a než nás spilé vzbudí jitra chlad,

v ten divý tanec chci se ještě dát.

Ó viz, jak víří začazeným sálem,

svět celý spil se dnešním karnevalem,

svět nezná bolesť, jež bdí sténajíc

a masku šaška tiskne v blbou líc.

Ty vidíš jenom maškar bujnou vřavu,

jak v její tlupě zvedá hřích svou hlavu,

však v koutě tam, jak tiskne k zemi níž

se bledý přelud, jistě nevidíš.

To kostlivec je vychrtlý a děsný,

jak noční můra přijde tobě ve sny,

spleen života to, jenž tě zachvátí

a strhne k nářkům v lásky závrati.

A roj těch maškar shodí kukli svoji,

a roj těch maškar prchne v hrůzy boji,

když uvidí, jak hnusný přelud ten

též z každé tváře zeje rozškleben.

Pak shasnou světla a noc bude tmavá

a v pusté touze pukne naše hlava,

když uvidíme mlhu v zrcadle

a po podlaze květy uvadlé.

Když jenom slzu ucítíme v oku,

když strašná nuda usedne nám k boku

a dívčí ret a dívčích ramen sníh

nám bude zdrojem pekel velikých.

Ty na mé hrudi budeš zmírat v pláči,

sen o dnech zašlých tobě nepostačí,

ty zatoužíš jen bílé po smrti

a kostlivec ten tebe zaškrtí. – – –

Teď ale jásej v maškar spilém davu,

teď skloň k mým ňadrům šílící svou hlavu

a v onom víru, kde se motá lež,

buď šťastným bláznem, jak jsou jiní, též!

Pojď, moje milá, než nám pukne hlava,

sem ještě číši, která pokoj dává, –

a než se v horách ráno zrůmění,

my tady umřem vášní šílení!